Kolik ročníků jste už vy osobně organizoval?

Letos jsem začal 25. ročník. K tomu musím dodat, že se jeden z jeho spoluzakladatelů, Honza Drobný, loni v listopadu utopil v Berounce na jezu u Kacéřovského mlýna. Je to pro nás ohromná ztráta.

Kdo všechno se na maratonu, jež je dnes už ohromnou a významnou akcí, podílí?
Je to parta přátel, bez kterých by to nešlo. Je nás asi čtyřicet. Pomáhají s administrativou, zpracovávají webové stránky, startovní listiny. V patnácti lidech pak už tady v branovském kempu stavíme stany a vše potřebné. Pořadatel závodu je občanské sdružení Lokomotiva Beroun a letos akci zaštiťuje Město Beroun.

Přípravy jsou asi časově náročné?
Začíná se druhým týdnem v prosinci, kdy se posílají péefka partnerům, sponzorům a všem, kdo nějakým způsobem pomáhá. V lednu připravujeme propozice a dáváme přihlášky na web. Mám vždy nachystán sedmistránkový plán, kde je vše popsáno a rozděleno do měsíců, co se kdy a jak má udělat. A jelikož se koryta řek mění, jedeme Berounku ještě před maratonem. Asi tak čtrnáct dní. Je to proto abychom vychytali změny, na které pak upozorňujeme lidi na startu.

Musí se i upravovat tok…
Stavy v Berounce byly, v rámci letošních možností, navýšeny o 8,7 metru krychlového, s upuštěním vody z pěti vodních nádrží. Dispečink Povodí Vltavy v Plzni udělal maximum, co mohl, a proto také moc děkujeme.

Nemáte pro mě nějakou zajímavost?
Když jsme začínali, tak jsme si pořídili deset zahradních altánů, takových těch laciných, protože nebyly peníze, a postavili je do řady za sebe. Vedle stál nacouvaný návěs. Náhle přišel silný poryv vichru a všech deset stanů se začalo balit a komplet celá řada se smotala. Všechny hliníkové tyče byly zohýbané a ten návěs zvedl vítr na kola a pak naštěstí vrátil zpět. Nepřevrátil se.

Celá léta je cíl tady, poblíž nezabudického mlýna. Proč právě tady?
Je tu dobrá spolupráce s branovským starostou Štilerem, tábořiště má pronajaté pan Peterka, který nám ho dává k dispozici jako sponzorský dar. Neplatíme mu žádný nájem.
Kdysi jsme začínali s jedním vojenským stanem a jednou prkennou podlážkou. Teď už je náš závod gigant.

Vy sám máte kolik odjetých maratonů?
Mám za sebou 17 startů, z toho jedenáct se synem. Ten začínal v šesti letech. Dvakrát jsme byli pátí, jednou čtvrtí. Pak začal jezdit s mladými. Říká, fotr už na to nemá, a má pravdu. Makám tady na přípravě od rána do večera a na závod pak už nemám síly.
Velká úleva na mě přijde při každém vyhlášení vítězů. Když slezu z pódia a vím, že mám vše za sebou, že jsou všichni spokojeni, že se nikdo neutopil, nezranil. Pak si teprve dám první pivo a v devět hodin si jdu na pár hodin lehnout před dalším kolotočem.

Kolik máte na svém kontě pokořených řek?
Nepočítaně. V Čechách i zahraničí. Každá řeka má své kouzlo.

A Berounka?
Tu jsem poprvé jel v osmi letech a od té doby nesčíslněkrát. V jejím toku jsme pravidelně s partou o Velikonoce a v říjnu. Mimo sezónu, kdy je tu nádherný klid. Jedeme jen krátké etapy a v půl páté už táboříme a máme zapálený oheň. Nakládané masíčko, klídek, pohoda. Neznám mnoho lepších věcí na světě.

Syn se tedy, jak jste naznačil, „potatil"…
Michal si poprvé sedl do kajáčku, když mu bylo tři a půl roku. Tehdy jsme byli na vodě i s manželkou. Hrozně pršelo a my přistáli u břehu, zastavili v Nečemicích, a že půjdeme do hospody na večeři. Byli jsme promoklí na kost včetně našeho syna Michala. Paní hostinská vstala, dala ruce v bok, a říká: To jste rodiče? Vždyť se podívejte na to díte. To je na sociálku! Stál tam v tepláčkách mokrej, maskáčový klobouček na hlavě. Paní hostinská nám tehdy dala něco suchého na převlečení a udělala nám teplou polívku. Báječná ženská. Také jsem lezl na nejvyšší vrchy zemí, kde jsem právě byl. Mám je zlezené třeba na Krétě, Korsice, Sardinii, Rhodosu. A syna jsem tahal s sebou. Takže dnes dělá vysokohorského průvodce a jezdí pro Discovery Travel. Na Novém Zélandu třeba dělal průvodce rok, a také byl v Nepálu v nemocnici, protože má zdravotnickou školu.

Bál jste se někdy o život?
Na řece jsem zažil všechno, i sníh, i vánice. Jezdil jsem pět let s cestovkou jako řidič a současně jako průvodce na vodě. Tehdy po otevření hranic v devadesátých letech se pro nás teprve objevovaly řeky v zahraničí. Byly to objevovatelské cesty. My vlítli na řeku v Rakousku, v Itálii, a nikdo ji neznal. Teď já dělal guida na raftu, dostal skupinu pěti neznámých lidí, kteří ani nemuseli mít s vodou velké zkušenosti! A já s nimi sjížděl řeku, kde se například jezdí mistrovství světa! Někdy to opravdu zavánělo velkým průšvihem.

Jaké máte lodě?
Mám několik lodí: třeba takzvané orlice, klasické kánone, vydry, kajak. Během let jsme vyzkoušeli všechno možné, i jsme si lodě sami stavěli.

Chcete ještě dodat něco k závodu?
To bude dlouhá řeč.
Chci závodníkům poděkovat za účast na maratonu, za odpovědný přístup k závodu a za to, že společně se svým doprovodem vytvořili v průběhu 37. ročníku Vodáckého maratonu na Berounce vynikající atmosféru na startu, podél celé trati a zejména odpoledne a večer v cíli.
A díky za odvedenou práci všem těm, kteří v rámci své dovolené byli od čtvrtka v Branově a pomáhali s výstavbou zázemí v cíli, kteří v sobotu vstávali ve čtyři ráno, aby mohli v Dolanech odstartovat soutěžní posádky, kteří celé sobotní odpoledne strávili pod plachtou časoměřičského stanu nebo na jezu, kteří se zúčastnili závěrečného vyhlašování výsledků a pomáhali s přípravou a předáváním cen, kteří valnou část neděle po maratonu prožili v plné práci při bourání cíle a úklidu tábořiště, kteří se mnoha dalšími způsoby podíleli na přípravě a organizaci 37. ročníku .