Také Miroslav Urbánek z Rakovníka se tehdy ocitl v centru tohoto, pro naši zemi tak zásadního dění a říká zbytečně skromně: „Byl jsem jen jedním z mnoha."

Můžete zavzpomínat na atmosféru, o které mnozí říkají, že nic podobného předtím ani potom v životě nezažili?
Ta byla především v Praze. Také jsem měl to štěstí ji zažít, protože do Prahy jsme jezdili, abychom přivezli do Rakovníka co nejvíce informací, autentickou osobní zkušenost. Stál jsem třeba v davu na Václaváku pod budovou Melantrichu, jejíž balkón sloužil jako tribuna řečníků během demonstrací, i v obrovském shromáždění lidí na Letenské pláni. V prvních dnech se díky oficiálním médiím ukázalo, jak moc je Praha od nás vzdálená, vzdálená od smýšlení lidí. V Praze byla naprosto nepopsatelná atmosféra nadšení, že se snad konečně něco mění, a doma nic. Zpočátku často i nálady opačné. Pracoval jsem tehdy na dole Rako, a když jsme vyvěšovali jedny z prvních výzev pražských studentů na nástěnky, přišel předseda místní organizace KSČ a říkal: „Už se těším, až vás povedeme za bránu…" Takže jsem do Prahy jezdil za atmosférou a nabudit se.

Nebyl někdy problém s tím, jak to tak bývá v malých městech, že tu každý každého zná?
Někdy nebylo lehké zjistit, s jakými záměry lidé přicházejí.V úzkém kruhu zpočátku převažujících divadelníků a muzikantů jsme se znali, ale Občanské fórum bylo otevřené všem. Chodili třeba mezi nás lidé, kteří chtěli řešit věci, které s revolucí přímo nesouvisely: letité křivdy v zaměstnání, sousedské spory, že někdo emigroval do zahraničí a tady přišel o byt… To bylo dost složité a my neměli žádný mandát něco podobného řešit. A ani jsme nechtěli, protože bychom se mohli dopouštět podobných křivd, které se tu děly x let zpět. Nebyli jsme žádná garda s červenými pásky, i když někdo možná očekával, že budeme dělat nějaké čistky.

Věděli jsme, že založením OF v Rakovníku všechno teprve začíná, ale nikdo netušil, že se naše práce protáhne ještě hezkých pár měsíců…
V pozdější době jsme totiž byli kooptováni do Okresního národního výboru. Tam byla vidět hrůza úředníků, kteří měli zřejmě pocit, že na ně přijdou nějací sekerníci. To nám bylo až nepříjemné. Důvod jejich obav pramenil často z toho, že řada věcí byla dělána nečistě. Například přidělování stavebních parcel. I když to měl úředník nařízeno shora, konečná odpovědnost byla přece jen na něm. To on dal v konečné fázi své kulaté razítko. Pak se nutně obával, že se bude zpovídat z toho, že tamta chata v CHKO byla povolena, ač tam neměla co dělat… No a pak se dělaly stavební uzávěry, aby se zjednala náprava tam, kde se to prokázalo.

Všichni už dávno podnikali a my ještě běhali, protože jsme byli zaangažováni v nějakých funkcích jako já na Okresním národním výboru v Rakovníku. Nejprve jsme vše museli připravit k tomu, aby se uskutečnily první řádné volby.

Máte ještě nějakou stěžejní vzpomínku?
Třeba předání budovy KSČ. Musel tam být i někdo z ONV, který měl na starosti inventář, aby se vše v pořádku papírově předalo. Funkci předsedy KSČ v Rakovníku tehdy vzal Pavel Vyskočil a to je naštěstí rozumný člověk, takže vše proběhlo dost dobře a rychle. To se tehdy povedlo jen v málokterém městě za tak krátkou dobu.

Vzpomínám na diskusní večery a zvlášť na jeden v Osvětovém domě, kdy padl ústavní článek číslo 4, rušící vedoucí úlohu KSČ ve vládě. Byli jsme tehdy v suterénu pod pódiem, my jsme mu říkali podpalubí, a najednou slyšíme ze shora hrozný rachot. Někdo vyběhl nahoru a zjistil, že lidé bouřlivě reagují na tuhle skvělou, téměř neuvěřitelnou zprávu. A vzápětí dole slyším dva lidi, kteří si povídají. Přišli také mezi nás, měli být „jako jedni z nás", ale zjevně nebyli. Jeden z nich na reakci lidí shora říkal: „Až je mi jich líto"… a zaslechl jsem útržek hovoru o údajném přesunování ozbrojených složek státu.
Jasná informace o tom, že se to ještě může otočit. A informace odkud odjinud, než přímo z tehdejší Státní bezpečnosti. Až mě zamrazilo a jen mezi nejbližšími jsme si řekli, že to raději nebudeme šířit, aby doma neměli zbytečně strach.

Když jsme u STB. Máte s touto institucí nějakou zkušenost?
Dost často stála před naším domem volha s anténou, ale posádka nijak nezasahovala, pouze sledovala pohyb osob.

Bylo to vždy tak vážné?
Bylo i hodně legrace. Jinak to nešlo. Když jsme se chtěli odreagovat, tak jsme si povídali a vymýšleli fórky. Třeba měl někdo z kolegů jet pro součástky do Německa a my říkali: „Hele, vezmi nás taky s sebou. My tam dva tři dny pobudem, tady se to zatím přežene…!"

Nedávno jste seděl tváří v tvář dnešním školákům a měl vzpomínat na sametovou revoluci…
Když bylo její desáté výročí, vzpomínali jsme v hospůdce a nevím, kdo z kluků tam říkal: „Pánové, jen počkejte, ještě přijde doba, kdy budete chodit jako dědkové besedovat do škol." A je to tady!

Přiznám, že jsem přemýšlel, jestli vůbec mám do té školy i sem do redakce jít. Protože – ako sa hovorí: „Čo bolo, to bolo." Byl jsem jedním z mnoha a nemám potřebu se nějak zviditelňovat.