„ Je to trošku podobné stávání, jako minulý týden, když jsem ještě chodil do školky. Ale dneska si už konečně vezmu na záda tu novou tašku s formulemi, do školky jen vyprovodím mladšího bráchu Jakuba a pak půjdu poprvně do opravdové velké školy. Je to asi fakt slavnostní, protože si máma vzala dovolenou a táta je taky doma a nemá službu na dráze.

Tak, ještě boty. Proč mě máma chce teď honem ještě učesat? Teď tu tašku, málem bych zapomněl pytlík s bačkorami. Kuba to zdržuje, no konečně! Už jsme venku. Nejdřív do školky s Kubou. Paní učitelka mi přeje, aby se mi ve škole líbilo. Taky si to přeju.

Tak školo, tak jsem tu. Táta mě ještě vyfotí před velkými dveřmi a jdeme dál. Vlastně to tu docela znám, vždyť jsme sem se školkou jako školáci chodili vždycky odpoledne malovat obrázky, vystřihovat si, nebo kreslit bludiště. Jenže dneska sem doopravdy patřím.

Všude mají po zdech krásné obrázky, na schodišti i v šatně. Tady na mě vykoukl motýl, tady beruška. Přezuju se sám, mamka mi pomáhat nemusí, vždyť jsem školák!

Paní ředitelku znám i tuhle paní učitelku jsem taky viděl. Moc dětí tu zatím není, asi jsme přišli brzo. Počkám zatím u mámy a u táty.

Jé, tamhle jde Matěj a za ním Tomáš. Matěj má na tašce parádního Bořka stavitele. Určitě si jí vybral sám. Má Bořka rád. Dokonce ho nosí i na tričku. A ten velký kornout bonbónů!

Tomáš taky dobrý, má tam nějakého robota. Jdeme do třídy, ale zatím ne do té naší, ale do vedlejší, kam chodí ty velký. Tady vlastně všechny znám, je tu Eva, Pavel. Někteří chodili ještě vloni do školky.

Proč se všichni diví, jak jsme vyrostli? Já si připadám pořád stejnej. Paní ředitelka chce, abychom si sedli do jedné řady a do první lavice. Tak jo. No, Tomáši, proč si nesundáš tu tašku, když si sedáš? Takhle se sem nevejdeš.

Tady mají taky po zdech plno obrázků a dokonce počítač, stejný jako doma. Přišla paní starostka. Ale už dlouho se nic neděje. Ach jo, to je votrava! Obrázky jsem si prohlédl, tabuli taky, i ty nové sešity, co mají třeťáci na lavici.

Tomáš se taky nudí, nešťouchej mě! To si nenechám líbit a už jsme v sobě. Čím víc nás okolo napomínají, tím víc se pereme. Ať si, hlavně, aby to už začalo…

Paní starostka nás vítá, zve nás v neděli na hřiště. Budou tam hasiči a policie, určitě s tátou přijdeme.

Proč musíme stát před lavicemi? Všichni na nás koukají! Páťáci nám nesou ňákou kytku, paní starostka dárek v taštičce. Co to asi je?

Zase nějaké povídání… Konečně jdeme do své třídy. Jaká asi bude? Máma s tátou jdou taky. Učit nás bude paní ředitelka. Sedím v první lavici s Matějem. Tomáš je vedle sám. Dneska vypadá zaraženě, jindy spolu taky blbneme. Jeho máma říkala, že se sem těšil a šel deset kroků před nima.

To máme pěkné sešity. Tomáš má před sebou ty samé. Můžu si na ně sáhnout? Domů si je nesmíme dneska vzít, prý až zítra. Škoda.

Od pondělka jdeme na plavání, taky můžu chodit do družiny. Začínáme od devíti, nebo od osmi? Snad si to máma bude pamatovat. Rozvrh, jak říká paní ředitelka, dostala napsaný na barevné kartičce.

Jak tady vydržím takovou dobu každý den sedět? Vzadu je koberec a na něm had. Paní ředitelka slibuje, že si tam každý den pohrajeme. Zítra nás čeká vycházka, ale je bláto.

Pro dnešek už můžeme domů, až zase zítra. Nesmím si doma zapomenout kufřík na kreslení. Líbil se mi ten s pejskama. Mám v něm voskovky, pastelky i nůžky. Všechno jsem nakupoval s maminkou ještě o prázdninách a vybral jsem si je sám.

Matěj a Tomáš půjdou asi do cukrárny. Mě doma čeká práce. Musím si vyklidit poslední šuplík v psacím stole. Mám prý tam nějaké zbytečné krámy a papíry. Jenže já je všechny potřebuju!

Ale musím si přece někam dát ty krásně barevné knížky a sešity. Ode dneška už jsem opravdový školák.