V roce 1960 se přesunula na palubu letadel. Po pětadvaceti letech přešla do VIP salonku. Zaměřila se na péči o nedoprovázené děti. Stále aktivně vyučuje na střední odborné škole civilního letectví praxi. Ovládá několik světových jazyků. Běhá dlouhé tratě, například půlmaratony.

Povolání letušky neboli palubní průvodčí je určitě atraktivní a lákavé. Co všechno musí děvčata udělat, aby mohla být letuškou?
Člověk musí mít především dobré zdraví. To znamená zdravě se stravovat a sportovat. Na začátku musí adepti projít prohlídkou v ústavu leteckého zdravotnictví. Tam jim zkontrolují veškeré orgány. Zkouší se fyzická kondice. Takže pokud se chci stát letuškou, musím už v deseti, v jedenácti letech sportovat. Kouření a drogy jsou samozřejmě tabu, stejně jako pearcing, ten k uniformě nesmí být. Teprve po prohlídce se dělají zkoušky povinně z angličtiny a dalšího jazyka. Pokud by budoucí letuška chtěla dosáhnout nějakého postupu, je důležitý i třetí jazyk. Proto je dobré v deseti letech začít s jazyky.

Je o studium na vaší škole zájem?
Ano, hodně veliký. Škola je moderně vybavena. Má svůj vlastní simulátor letadla. Učí se tu mechanici a pracovníci civilního letectví. Učím je praxi. Od druhého ročníku jsou studenti individuálně na jednotlivých pracovištích.

Záleží také na vzhledu?
Ano, zájemci by neměli mít sklon k tloušťce. A to zase souvisí s jídlem a se zdravím. Samozřejmě tady hraje roli estetická stránka.
Zvýšily se nároky na palubní průvodčí od doby, kdy jste začínala vy?
Ani ne. Je to téměř stejné.

Jak jste vůbec začínala?
Dělala jsem folklór a španělštinu. Obojí mě velmi bavilo, proto jsem nechtěla létat. Dostala jsem to příkazem. Nechtěla jsem, ale musela jsem jít na palubu. Před tím jsem absolvovala pohovory. Popisovala jsem cestujícímu ve všech jazycích, jak se dostane do centra. Vystřihla jsem to v pěti jazycích. Na rozdíl od ostatních děvčat, která byla v úzkých sukních a lodičkách, jsem měla širokou sukni. Řekli mi, tak se nám tu projděte. Vzali mě. Díky jazykům jsem se brzy stala vedoucí kabiny.

Ale zvykla jste si?
Pak už jsem byla spokojená. Měli jsme výhody, o kterých jsem předtím nevěděla. Dostávali jsme lístky na jídlo, protože jsme nesměli vyvážet české peníze, tak abychom se mohli při návratu najíst třeba v Brně. To byly peníze navíc. Pak se mi to i zalíbilo. Ale říkala jsem si, že až budu mít dítě, přestanu. Zůstala jsem u toho pětadvacet let, i když jsem měla dvě děti.

Takže se to dá zvládnout?
Ano, dá. Dokonce to mělo i své výhody, které se nyní už tak neocení. Mohla jsem si vzít děti s sebou třeba do New Yorku, do Indie. Pro ně to byla velká motivace, aby se dobře učily. I nyní existují volné letenky, ale letíte ven a zpět se dostanete, až když je v letadle volno.

S jakým letadlem jste nejraději létala?
Létala jsem ráda s túčkem, i když nemělo takové vymoženosti jako západní letadla. V těch se také více dbalo na estetiku kuchyně. Sověti zase nedbali na nějaké to kilo na palubě navíc, takže jsme tam měli obrovskou kredenc, kterou nám západní posádky záviděly. Ale například v Bristol Britannii byly postele. Protože létala pomalu. Stevardi měli nahoře každý svoji postel a posádka měla dvě a dvě. Postele se daly sklopit, takže pánové nás s velkou oblibou zaklopili. Ještě tam byla varná konvice. V túčku byla velká nádrž na vodu. Výborný servis poskytují Thajci. Ze Sky teamu zase Air France.

Létáte i nyní?
Nyní ráda létám s ČSA, protože tam mám kamarády. Řadu z nich jsem i zkoušela při zkouškách. Je to vždycky příjemné. AIRBUSY 330, se kterými létáme, mají nyní velké pohodlné sedačky s možností připojení počítače. Ten lze používat i za letu. Mobilní telefon ne.
Bála jste se někdy v letadle?
Určitě ne. Když tam máte práci, musíte se na ni soustředit a není na to čas.

Jak dlouho jste létala?
Tuším, že to bylo do roku 1985. Pak jsem přešla do letištních salonků pro VIP hosty. Přechod to byl pozvolný. V saloncích jsem byla ještě po roce 1989. Tam jsem zažívala sametovou revoluci. Z Paříže nám oznámili, že neznají naši novou vládu. Tak že musíme zařídit, aby po příletu do Paříže první vyšli noví představitelé vlády. Za nimi měla být velká pauza, aby neodchytli někoho jiného.

Je práce letušky nějak omezena věkem?
Několikrát už tomu tak bylo. Když jsem končila já, bylo to do pětačtyřiceti. Pak omezení zrušili a chtěli po mně, abych se vrátila. Jenže já už jsem nechtěla, protože už létaly posádky mladší než můj syn. Třeba v Americe pojmenovali letadlo po pětasedmdesátileté letušce. U nás nyní žádná věková hranice není.

Zažila jste nějakou vypjatou, nebo zajímavou situaci?
Přistáli jsme v Bahrajnu. Měli jsme poruchu, takže jsme tam zůstali tři dny. A s námi sedmdesát lidí. Vezli jsme olympijský tým pozemních hokejistů Indie na olympiádu do Říma. Bylo tam pětapadesát stupňů. Letiště velmi primitivní, budovy rozpálené, bez klimatizace. Protože to v hotelu vůbec nečekali, neměli nic k pití. Nemohu zapomenout na to, jak mi jeden Ind sehnal skleničku studené vody. Byl to ohromný zážitek. Nakonec letadlo opravili dříve. Já jsem sháněla cestující po ostrově, že poletíme dříve.

Sháněla jste cestující ještě někde?
Podobné to bylo v Havaně. Plánovaný let byl do Bristolu. Jenže letadlo mělo závadu. Cestujícím jsme oznámili, že poletíme za čtrnáct dní. Ti se ubytovali. Jenže letadlo se opravilo o den dříve a já musela sehnat všechny cestující. Nějaký pan Řeřábek byl na rodeu. Chtěli ho vyhlásit, jenže Kubánci nebyli schopni vyslovit ř. Tak mě tam odvezli a já jsem do mikrofonu řekla, aby se pan Řeřábek dostavil k odletu.

V Muzeu T. G. M. v Lánech najdete výstavu Historie a současnost Českých aerolinií k devadesáti letům Českých aerolinií. Potrvá do 5. ledna 2014.