Chovný pár velbloudů dvouhrbých z milíčovského mlýna Safira a Efendi přivedl na svět čilého potomka. Šeině je dnes už skoro měsíc, je hravá, mazlivá a překrásná.

Jak se dnes už pětiletá dvojice atypických domácích mazlíčků na Rakovnicko dostala, nám popsal jeden z jejich majitelů, umělecký kovář Jaroslav Durlin: „Tátovi se hrozně líbili, a tak je získal před lety od Berouska jako půlroční mláďata.“

Jaroslav Durlin upozornil, že velbloudy chovají opravdu jen pro radost, neboť velbloudí mléko se opravdu špatně dojí, a že je s nimi méně práce než třeba s koněm: „Je bezúdržbový, nemusí se podkovávat, je nenáročný na stravu a řekl bych, že se na něm jezdí daleko lépe, nežli na koni. Mám na ně dokonce ušité sedlo. “

Jaroslava Durlina můžete často vidět při projížďce krajinou Čistecka. Velbloud prý dokáže běžet i šedesátikilometrovou rychlostí a dostane se i do takových „krpálů“, kam by se kůň nedostal. A maminka Jaroslava, Vlasta, dodává: „Zajede si na něm i na pivko. Nejčastěji do Machova mlýna nebo do Břežan.“

O velbloudech se říká, že je jejich chování nevyzpytatelné. To ale neplatí o trojici z Milíčova. „Jsou hodní, mazliví, neplivou. Stejná bude určitě i Šeina. Bude po rodičích. Jediný problém byl, že ji Safira nepřijala, a tak jsem jí musel oddojovat mléko pro Šeinu a krmit ji z lahve. Teď už dostává kravské,“ popsal Jaroslav Durlin.

A co se týká stravy, tak jsou tihle mazlové vypuštěni přes léto na pastvinu. V zimě dostávají seno, slámu, sůl a za odměnu chleba a jablko. „Nejzábavnější historky s nimi zažívám ve chvíli, kdy někoho nečekaně překvapí. Oni totiž mají měkké polštářky na nohou, nemají kopyta, a tak chodí potichu. Takže občas přijdou k nějakému člověku třeba až na tři čtvrtě metru a zafuní jim za krk!“ smál se Jaroslav Durlin a dodal, že každý, kdo by se chtěl přijet za velbloudy do Milíčova podívat, je srdečně zván.