Ráda by sestavila rodokmeny a její nadšení pro věc už přináší první ovoce. V posledních měsících jí bádání značně usnadnil nákup notebooku, za který je moc ráda. K rozhovoru jsme usedly poté, co převzala v redakci Rakovnického deníku výhru za vyluštěnou křížovku. Během povídání jsem záhy zjistila, že paní Eva má také velký smysl pro humor.

Jak takové pátrání po vlastních kořenech a kořenech vašeho přítele vlastně vypadá?
Snažím se už tři roky dát dohromady, tedy alespoň zčásti, rodokmeny mé rodiny a rodiny mého druha. Pracuji na nich paralelně. Zajímají mě osudy rodu Hůlků a Hájků. Byla jsem i ve státním archivu, kam mne odvezl syn, ale teď mám práci značně usnadněnu. Dostala jsem se dál, neboť jsem si koupila notebook, na kterém se za pomoci vnoučat učím. Zatím jsem se dostala až do 18. století. Prostě si na počítači naťukám třeba, že chci archiv Středočeského kraje. Najdu si farnost ve Skryjích a hledám matriky. Problém přichází ve chvíli, kdy narazím na němčinu nebo latinu. I když to by ani tak nevadilo. Spíše vadí to, jak je to mnohdy hrozně nadrápané. Ani by člověk neřekl, že ti faráři byli vzdělanci.

Přišla jste na nějaké zajímavosti, o které se můžete se čtenáři podělit?
Dědeček mého druha, Václav Hůlka ze Skryj, odešel do první světové války a hned na začátku byl nezvěstný. Teprve až za deset let, v roce 1925, byl prohlášen za mrtvého. Dodnes se neví, co se ním stalo. V této souvislosti jsem dokonce napsala do televize. Připravuje se dokumentární cyklus Raport o Velké válce, který vzniká u příležitosti sta let od začátku první světové války. Popsala jsem fakta, které se mi podařilo o ztraceném dědečkovi sehnat, a jsem zvědavá, zda bude příběh naší rodiny vybrán. Mohli bychom se dostat ve vojenském archivu dál. Zjistili bychom třeba, kam byl odvelen.

A co nějaké pikantnosti?
Třeba nemanželské děti? Také jsou, ale tyhle 150 let staré záležitosti dnes už nikoho nepobouří.

Smutné osudy?
V chudé rodině Hájkových bylo hodně dětí. Žili ve stísněných a nuzných podmínkách. Byla to těžká doba. Moc bohatství tehdy nebylo nikde. A třeba o Rosálii Hájkové, ženě Martina Hájka, se v matrice píše, že spadla ze skály. Nejsou tam ale uvedeny žádné podrobnosti. Zda úmyslně skočila, nebo spadla.
V rodině mojí praprababičky bylo třináct dětí. Mezi prvním a posledním bylo pětadvacet let! A prababička se ve čtyřiapadesáti letech utopila v náhonu mlýna, odkud pocházela, a přesně za měsíc její muž zemřel na mozkovou mrtvici.

Jaký je váš sen, kam až byste se chtěla ve svém pátrání dostat?
Do začátku sedmnáctého století. Pak už by asi bylo pátrání strašně těžké, vzhledem k tomu, že v rodinách, po kterých pátrám, byli většinou samí chudí lidé a ne šlechtici, o kterých je jistě záznamů mnohem více.

Jak vypadá váš běžný den?
Jsem pochopitelně už v důchodu. Ale čas na hledání v archivech mám jen od podzimu do jara a spíše v odpoledních hodinách. Dopoledne vařím, starám se o zahradu a domácí zvířectvo. To je nyní většinou na mně, protože můj přítel Honza byl na operaci s očima.

Povězte mi ještě něco o sobě…
Moje rodina pochází z Benešovska a rodina mého prvního muže z Kutnohorska. On byl hajný Jaroslav Pícha a do Slabec jsme se spolu přistěhovali 25. listopadu v roce 1965. Zajímavé je, že můj manžel se psal s měkkým „i". A jeho dědeček s tvrdým. To také zavinili faráři, že zapsali do matrik části rodiny měkké „i" a části tvrdé.

Po čtyřech letech se nám narodil syn Vláďa, pak přišly na svět postupně dcery Pavlína a Milena, které ale říkáme Lenka. Ráda čtu. To jsem se naučila v pěti letech a od té doby čtu v každou volnou chvíli. A také ráda luštím křížovky. To je také má velká záliba. Letos jsem vyhrála za luštění křížovek už 14 knížek.