Tím nejzásadnějším důvodem bylo, že Rakovník se nikdy neřadil mezi větší města, stejně jako malé vesničky a obce žily především pro svá zemědělská družstva, a tak ani změnu režimu, i když měly několik připomínek, nepovažovaly za nutnou. Kromě toho se také lidé obávali tvrdých postihů.

V Novém Strašecí se revoluční dění, stejně jako v dalších menších městech a obcích, rozjelo až o několik dní později. Jak to bylo, vzpomínal Miloslav Pelc, který se stal po revoluci starostou města, později vykonával funkci senátora za obvod Louny a Rakovník. „Byli jsme tím překvapeni a zároveň v nějakém očekávání. Hltali jsme všechny zprávy z rozhlasu, televize. Tady u nás se to začalo teprve rozjíždět až při generální stávce 27. listopadu. Tehdy jsem pracoval v projekci ve Středočeských dřevařských závodech Nové Strašecí. S kolegy a kamarády jsme si řekli, že pro to musíme něco udělat. Začali jsme objíždět všechny podniky na území města. Jejich zaměstnance jsme vyzývali ke stávce," popisoval Miloslav Pelc. V den stávky se podařilo na Komenského náměstí shromáždit pár stovek lidí z podniků. Přijeli lidé z vesnic. Náměstí bylo plné. „Lidé v závodech nás přijímali vesměs pozitivně, protože i tam už začínaly vznikat různé skupiny. Byli jsme překvapeni. Účast občanů na náměstí byla spontánní," zkonstatoval Miloslav Pelc.

Rakovničan Václav Laňka, který tehdy pracoval v pražské zoologické zahradě, tehdy viděl, co se děje ten den v Praze na Václavském náměstí a co v Rakovníku. „Byl jsem hrozně šokovaný. Měl jsem možnost přespat v Praze, ale rozhodl jsem se jet ještě večer domů do Rakovníka. V Praze se to vařilo, v Rakovníku byl naopak naprostý klid," komentoval Václav Laňka. Ten také před časem Deníku zmínil obavy lidí z možných tvrdých trestů. Nikdo totiž nevěděl, jak vše nakonec dopadne.

„Nikdo z nás si tenkrát neuvědomoval, že by mohl viset, nebo být zavřený na doživotí," zavzpomínal Václav Laňka a dodává: „Lidé, v té době komunisté, mne poplácávali po rameni, jak vše děláme dobře. Když se ale pořizoval ze shromáždění dokument, raději si zakryli obličej. I tací lidé byli."

„Byla to pro mne určitá satisfakce. Musel jsem totiž kvůli nové ředitelce Domu dětí a mládeže a zasloužilé komunistce opustit pracoviště. Dělal jsem náměstka zoologické zahrady v Praze, podmínky byly v Praze skvělé, ale neustále mě to táhlo zpět do Rakovníka. Vadilo mi, že jsem z Rakovníka vyštván. Poté, co jsem se vrátil zpět do DDM v Rakovníku, si paní ředitelka sebrala bačkory a odešla."