JESENICE - Rodák z Kupičova na ukrajinské Volyni, student hudby, básník a novinář, politický vězeň po sovětské okupaci Volyně v roce 1939. Od deportace na Sibiř jej paradoxně zachránila 2. světová válka. V roce 1944 vstupuje do Svobodovy Československé armády a po absolvování dělostřelecké důstojnické školy bojuje u Krosna, Dukly, Jasla, na Slovensku, na Moravě, v Čechách.

Po válce pomáhá při repatriaci 40 000 Čechů z Volyně. Přichází ale únor 1948. Pro své nesocialistické přesvědčení je propuštěn z armády, v roce 1950 prchá dobrodružně do Bavorska, o dva roky později emigruje do USA. Začíná v zahradnictví, později pracuje osmnáct let v Metropolitan Insurance Life Company, vlastní vydavatelství „Hlas“. Zpívá v kostele v Brooklynu a v polském sboru Harmonia, píše články a verše do českých krajanských novin, vydal na 25 sbírek veršů a řadu hudebních a písňových skladeb. Je nositelem polského Zlatého kříže za zásluhy a Kříže Armii Krajowej, prezident Lech Walesa jej vyznamenal Partyzánským křížem, prezident Havel ho v roce 1990 jmenuje podplukovníkem Československé armády. Své osmdesátiny slaví roku 1992 ještě v New Yorku, devadesátiny již v otčině svých předků, kam jej srdce i po půl století stráveném v Americe nepřestává táhnout. Vyprovázen krajany a přáním „good luck“ se do Čech stěhuje v červnu 2000. Už napořád.

K neuvěřitelné pětadevadesátce mu proto na Obecním úřadě v Jesenici, kde zakotvil u svých příbuzných a v domě pečovatelské služby, přišli poblahopřát jesenický starosta a poslanec parlamentu Petr Sunkovský, zástupci politických vězňů, redakce Svědomí, delegace Sokola a Orla z Moravy, místní občané a příbuzní. Kromě kytiček a přání zazněly i jeho verše v podání děvčat zdejší školy a písně. Při přípitku si spolu s ostatními tento skromný vlastenec a renesanční člověk, jak ho nazval básník Vlastimil Řebec, s chutí se všemi zazpíval populární polskou zdravici: Sto lat, sto lat, sto lat něch žije nám! Nezbývá než se připojit.