Tisíckrát jsem se zařekla, že nikdy žádný návrh řešení dopravního problému na Husově náměstí k vašim rukám nedodám, zároveň mne však současná situace nutí k opaku. A to jen proto, že pořád doufám v lepší příští.

Již ve své knížce Náměstí na dlani jsem v doslovu napsala větičku: „Mějte oči dokořán a uvidíte.....jak je špatně, že je tu pořád strašně moc aut…“ Podotýkám, že knížka byla napsaná v roce 1999, tedy před třinácti lety. A co se změnilo? Aut neustále přibývá a přibývá. Náměstí mapuji, fotím, zapisuji poznatky. Mám k němu vztah jako ke svému vlastnímu domovu. Zmiňuji ho v každé své další knížce jako téměř něco posvátného. Měla jsem možnost hovořit o Husově náměstí se skvělými profesory, spisovateli a kulturními lidmi, kteří něco v Rakovníku znamenali.

Když se do vedení města prosadil větou „Odstraním budku od gymnázia“ kluk, se kterým jsem si jako dítě hrála v jedné ulici, věřila jsem, že svému slibu dostojí. Ještě v roce 2004 tvrdil, že budka je největší kaňkou na tváři současného Rakovníka, ovšem o slibovaném řešení problému nepadlo ani slovo, po tři volební období, stejně jako onoho nedávného večera v KC. Jediné, co radnice dokázala, – vypsat soutěž pro děti, ať ony navrhnou, jak přemíru aut a ohyzdnou „kaňku“ na Zákostelí odstranit. Trapné, trapné a víc než trapné!

Stydím se, že jsem šla k volbám, stydím se za úředníky, stydím se za líné, pohodlné a prospěchářské Rakovničany. Teď po mnoha letech návrh přišel. Závory. O protestech podnikatelů si myslím své. O vzhledu města se závorami taktéž. Pokud se člověku nezamezí bariérou, jede dál (už záměrně nepíšu „jde“). Strašné. Pokud se člověku striktně něco nezakáže či nenařídí, jede dál, a nebojím se použít příměru „přes mrtvoly“. Plamenné projevy a urážky, cosi o hrobaři náměstí. Omyl. Hroby na náměstí jsou všechna vaše auta, jen se zkuste podívat z okna patrového domu. Až špatně se vám udělá při pohledu na pohřebiště, kterým jste zazdili nádherné starobylé Husovo náměstí královského města Rakovníka. Že vám tento příměr přijde k smíchu? Mně už taky. A k pláči zároveň. Zákazy, závory, nařízení… Jen pak může u nás něco fungovat. Opravdu strašné, nemyslíte?

A když se poněkolikáté vrátím ke své myšlence a poněkolikáté napíšu, že všechno je tedy pouze v nás, v lidech samotných, ťukáte si na čelo. Takže si vlastně neuvěřitelně odporujete.

Pokud se vám nezamezí fyzickou bariérou, pojedete. Hlavně ať tu nejsou závory, jiné řešení přece obelstíte. Pokud navrhnu při chodníku u řady domů zákaz stání, budete si jen „zastavovat“. Značku obelstíte. Pokud po vás automat bude chtít dvacku, budete nadávat. A obelstíte. Pokud vám přikážou parkovat maximálně tři hodiny – obelstíte. Pokud zastavíte na místech vyhrazených pro pacienty před čp. 2347 – obelstíte. Policistu? Ehm, koho? Ano.

Rozumím. No jo, no…

Pokud navrhnu za tři hodiny parkování na náměstí celkem šedesát korun, nařknete mě z vydírání. Pokud navrhnu, že projíždět ulicí Vysokou do náměstí je blbost a připomenu, že křižovatka Vysoké, Palackého a Husova náměstí nefungovala bez problémů ani za Hitlera, nařknete mě – ani nechci domyslet z čeho. Pokud řeknu, že parkovacích míst je v blízkosti náměstí víc než dost, ukamenujete mě, protože si přes svou pohodlnost už nevidíte ani na špičku nosu. Pokud dodám, že oproti jiným městům u nás jsou ona místa zadarmo, bude vám to stejně pořád málo!

Už také proto a rovněž z principu, že si ničeho v našem městě nevážíme, navrhuji Husovo náměstí upravit především pro občany pěší, pro turisty, pro klidné vycházky seniorů a dětí, a nejen jich, pro fotografy a malíře, pro setkávání přátel a ke chlubení se před návštěvami. Máme čím. A až nám vrátí mariánský sloup, budeme k němu také ohleduplnější, co říkáte… Nesmíme naše hodnoty míjet bez povšimnutí, bez zájmu, s ohledem jen na vlastní prospěch a pohodlnost. I u našeho opravdu krásného náměstí totiž platí rčení, že nám jej nedarovali naši předkové, ale zapůjčily naše děti.

AUTOR: MONIKA POKORNÁ