V Rakovníku je po Praze a Olomouci od roku 2009 otevřené třetí Centrum Amelie, které nabízí pravidelný program a především bezplatnou odbornou psychosociální pomoc dospělým onkologicky nemocným, jejich rodinám a blízkým.
Koordinátorkou centra je v Rakovníku Jiřina Vecková (sama s touto nemocí už také léta bojuje): „Odborná psychosociální péče byla donedávna, až na výjimky, v České republice opomíjena. V současné době se ale už trvale dostává do popředí zájmu a její potřebu si uvědomuje stále více odborníků a vítají ji tisíce pacientů, kteří vyhledávají tuto pomoc jak v nemocnicích, tak ve sdruženích, jako je například Amelie.“
Co si budeme namlouvat. Přestože lékařský výzkum hlásí stále nové pokroky, zůstává onkologické onemocnění strašákem a pro nemocného a jeho blízké znamená nejprve šok a pak dlouhodobou psychickou zátěž. „Podstatná část léčby se odehrává ambulantně, a proto je snahou Amelie, aby se odborná podpůrná péče stala součástí plnohodnotného života pro nemocné a jejich blízké,“ zdůraznila Jiřina Vecková.

Představte nám Amelii..

Podle statistik z roku 2007 onemocněl rakovinou každý třetí Čech a každý čtvrtý na ni zemřel. Počet nemocných bohužel každým rokem narůstá, ale díky včasné diagnóze a moderní léčbě má stále více lidí šanci na uzdravení a život s rakovinou se prodlužuje. Narůstá potřeba řešit psycho-sociální oblast onkologického onemocnění a života s ním. Podpůrné péči na zdravotně-sociálním pomezí dosud není věnována dostatečná pozornost a prostor ani v legislativě. A přece je podle mezinárodních výzkumů zřejmé, že psychický stav a sociální situace nemocného výrazně ovlivňují průběh léčby a její výsledky. Právě proto byla Amelie v roce 2006 založena v Praze Pavlou Tichou. My tady v Rakovníku jsme se k Amelii připojili v roce 2009. Amelie poskytuje odbornou psychosociální pomoc onkologickým pacientům a zároveň jejich rodinným příslušníkům.

Vy sama víte, o čem hovoříte…

Já sama jsem dlouholetá pacientka. Léčím se s rakovinou už od roku 1988. Na podzim začnu pětadvacátý rok života s rakovinou a musím říci, že život sdělením té šokující zprávy, že máte rakovinu, nekončí. Přijde sice zpočátku obrovský strach, tlak na psychiku, ale důležité je, aby se tyto pocity v člověku zlomily. Aby se nemocný začal snažit s potvorou jménem rakovina bojovat. Těší mne to, že mohu být příkladem mnoha pacientům, že se nesmí člověk předem vzdávat. Že musí bojovat. Já jsem začala před lety jezdit na rekondiční pobyty a tam jsem se seznámila s několika báječnými lidmi. Utvořili jsme skupinu aktivních pacientů, jezdili jsme na rekondiční pobyty. Lezli jsme po horách, lyžovali, prostě dělali vše, jako bychom byli zdraví. Kdo nás tehdy viděl, tak říkal: „To snad není možné! Ti nemůžou být nemocní!“

Vždy to ale nelze…

Pravda je, že nemoc se ohlašuje v takových vlnách. Když jsem nahoře, tak jako právě nyní, tak se cítím dobře, ale když přijde fáze, kdy musím na chemoterapii, tak mi moc na vyskakování není. Třeba i to, abych se upravila a vyšla ven na ulici mezi lidi stojí obrovské úsilí a snahu. Není to zcela zadarmo.

Hovořila jste o psycho-sociální pomoci Amelie…

Pacienti procházejí v průběhu léčby chemoterapií a ozařováním doslova martýriem. Tady by měla nastoupit odborná psychologická pomoc. Tu má v Praze na starosti terapeutka a psychoonkoložka MUDr. Michaela Chrdlová. Nezanedbatelná je ale i sociální pomoc. Fungující rodina je obrovskou pomocí a podporou. Jsou ale pacienti, kterým se s příchodem rakoviny rodina rozpadne. A například ženy pak často kvůli nedostatku financí klesnou až na dno v sociální oblasti. V Praze proto máme také sociální pracovnici, která může pomoci i v této oblasti. Poradí, na které dávky mají pacienti nárok. Co si budeme povídat, dnes je doba v tomto ohledu velice krutá. Snažíme se tedy pacienty podpořit a dát jim co nejvíce informací i v tomto směru.

Kde najdeme Amelii v Rakovníku?

Máme centrum v Rakovníku. Masarykova nemocnice nám dala možnost setkávání se v devátém patře výškové budovy, kde mají zasedací místnost. Je tam i kuchyňka, kde si můžeme uvařit kafe a čaj, a tělocvična. Zde se scházíme jednou za čtrnáct dní. Jsme klub. Tam za námi mohou nemocní, popřípadě jejich blízcí, přijít a dozvědí se, jakou pomoc jim můžeme nabídnout. Říkáme tomu Posezení při kávě. Sdělujeme si mezi sebou své poznatky a zkušenosti. Ale nikdo se nemusí obávat, že se bavíme o nemocech. Probereme všechno možné. Nejsme líné, snažíme se cvičit, vyměňujeme si recepty na zdravé vaření, předáváme si zkušenosti s pěstováním kytiček a zahrádkaření, děláme rukodělné práce (pletení z papíru, šperky z hmoty fimo, pletení…). Pořádáme vycházky – nordic walking. Loni jsme nachodili přes tři sta kilometrů! Na Rakovnicku a Berounsku je mnoho krásných míst, která ještě čekají na to, až je objevíme! Snažíme se aktivně žít. Je to vlastně také forma terapie. Jezdíme na rehabilitační pobyty.

Spolupořádáte také v Rakovníku pravidelný pořad setkání Iva a její hosté. Zájem o něj stoupá…

Ano, máme z toho radost. Koná se čtyřikrát do roka. Ten nejbližší je ve čtvrtek 12. dubna od 16 hodin v sále Dr. Spalové v Muzeu T. G. Masaryka v Rakovníku. Přijede i zmiňovaná psychoonkoložka Míša Chrdlová, takže kdokoli by od ní potřeboval nějakou radu, má šanci. Ten pořad je zásluha básnířky Ivy Ptáčkové.

Jak jste se seznámili?

Znala jsem jejího muže, který pracoval v Rakoně a onemocněl také rakovinou. Iva shání umělce a já se starám o organizační věci. Město Rakovník nám na pořad přispělo grantem a pomáhá i řada sponzorů, kterým touto cestou moc děkuji. Stejně jako umělcům, kteří vystupují bez nároku na honorář. Chtějí nám pomoci. Díky sponzorům můžeme návštěvníkům nabídnout malé občerstvení. Vstupné je dobrovolné. Tato setkání se konají také díky podpoře Městského úřadu Rakovník, výtěžek bude použit na provoz Klubu Amelie v Rakovníku.

Řekněte několik vět o sobě …

Vystudovala jsem Vysokou školu chemicko-technolo᠆gickou a bezmála pětatřicet let jsem strávila v Rakoně (nyní Procter and Gamble). Nemoc mě zaskočila v poměrně mladém věku. A já měla pocit, že musím mít zadní vrátka, kdyby mě nemoc skolila. Tak jsem začala také spolupracovat se Svazem zdravotně postižených v Rakovníku.

Jak bylo v Rakoně?

V Rakoně jsem během let vystřídala různé profese – na technickém rozvoji: jako technolog jsem pracovala na vývoji a zavádění nových výrobků, jako referentka racionalizace práce a jako správkyně vynálezů a zlepšovacích návrhů.
Po nástupu Procter and Gamble do Rakony jsem pracovala na zavádění a dodržování enzymového hygienického programu. Tady jsem mohla uplatnit své znalosti z oblasti biochemie. Pak mě znovu potrápila nemoc a nemohla jsem pracovat ve výrobě – a tak jsem přešla na personální oddělení, kde jsem měla na starosti školení a vzdělávání pracovníků.
Po zlepšení mého zdravotního stavu jsem se s radostí vrátila do výroby, kde jsem pracovala až do dalšího propuknutí mojí nemoci, po kterém jsem odešla do invalidního důchodu.

A pak?

Začala jsem pracovat na Svazu zdravotně postižených v Rakovníku a po roce nastoupila na Národní radě osob se zdravotním postižením v Praze. V současné době dělám předsedkyni Středočeské krajské rady Národní rady osob se zdravotním postižením.

Musím vám složit poklonu. Vypadáte velice dobře. Vitálně. Mohu být indiskrétní a zeptat se: Jak se v současné době cítíte po zdravotní stránce?

Aktuálně mám problém s lymfedémem (otok ruky). A tady bych chtěla upozornit na výborné pracoviště v rakovnické nemocnici. Dělají zde skvěle ruční lymfomasáže i přístrojové masáže. Pak sestřička ruku zabandážuje a otok se zmírní. Masáž je to velice příjemná, doteková. Pacientům ji hradí VZP a myslím, že i ostatní pojišťovny.

Jak trávíte svůj volný čas nejraději?

Ráda vařím a peču. Mám radost, když vidím, jak rodině chutná. Jezdím rekreačně na kole, i když teď kvůli zdravotní komplikaci s rukou nemohu. V zimě běžky, plavání a chodím k paní Pavlíčkové na rehabilitační tělocvik. Kdo se nesnaží hýbat, má problém. A již zmíněný nordic walking. To je naše vášeň. Chodíme s kolegyněmi v Amelii dvakrát, třikrát do měsíce. Tedy, když je pěkné počasí a čas. Také jsem členka republikového výboru Národní rady osob se zdravotním postižením. Je toho docela dost, ale nestěžuji si. Člověk pak nemá čas myslet na bolístky.