Čtrnáctiletá Veronika Bayerová z Rakovníka slaví veliký úspěch. Její barvitě popsaný příběh o záchraně malého koťátka jí vynesl ocenění v šestém ročníku celorepublikového projektu Dětský čin roku.

Kromě Veroniky, která je žákyní První základní školy v Rakovníku, se z titulu Dětský čin roku raduje také její rodina, kamarádi, spolužáci i vedení školy.

Jen považte, do Dětského činu roku 2010 se zapojilo celkem 8 311 dětí z celé České republiky! Poslaly příběh o statečném činu nebo se zúčastnily hlasování.

Ocenění v sedmi soutěžních kategoriích projektu (Veronika soutěžila v kategorii Pomoc přírodě) převzali vítězové na Staroměstské radnici v Praze. Předávání předcházel slavnostní oběd s dětmi a známými patrony projektu v restauraci Střelecký ostrov.

Zástupkyně ředitele školy Milena Mouchová k úspěchu Veroniky řekla: „Máme radost nejen z toho, že se Veronika do soutěže zapojila, ale především z toho, že udělala čin, o kterém napsala. Svědčí to o tom, že i v dnešní době se najdou děti, které zajímá nejen jejich vlastní život, ale i životy a osudy ostatních lidí a příroda, a že jsou ochotny třeba i pomoci.“

Pověz mi něco o záchraně, za kterou jsi byla odměněna cenou…
Příběh, který jsem napsala podle skutečné události a který byl oceněn, se jmenoval Záchrana zvířete aneb jak ke kočičce přijít. Jako malé dítě jsem spatřila venku malého kocourka, který se mi moc líbil. Byl hodně hubený. Vzala jsem si ho domů, nakrmila ho a dala mu pít. Pak začalo veliké přemlouvání maminky, zda bych si zvířátko mohla nechat. Nakonec to dopadlo dobře a Zrzeček s námi dodnes bydlí. Je to strašně mazlivá, hodná a milá kočička. Od té doby už máme doma dvě další kočky. Další kocourek Mourek, kterého jsme našli na statku, byl moc nemocný. Kdyby nedostal léky, tak nepřežije. Třetí kočičku Miyu máme od člověka, který už se o ní nemohl starat. Také jsme se ujali papouška a králíka, které už nikdo nechtěl.

Jak tě napadlo přihlásit se do této soutěže?
Odjakživa ráda píši a jelikož jsem si na internetu všimla výzvy k soutěži, tak jsme si řekla, proč to nezkusit.

Jak jsi reagovala na výhru?
Byl to šok. Dozvěděla jsme se to telefonicky a měla jsem strašnou radost. Na netu mohli dávat mému příběhu svůj hlas děti ze základních škol a víceletých gymnázií. O tom jsem neměla ani potuchy. Výhra byla pro mě velikým překvapením.

Každá kategorie soutěže měla svého patrona. Kdo byl tvým patronem a jak jste si spolu rozuměly?
Mým patronem byla herečka a zpěvačka Petra Černocká. Můj příběh jsme na malé slavnosti, stejně jako ostatní, společně přede všemi četly. Domlouvaly jsme se, kdo kterou část příběhu přečte. Bylo to milé setkání. V rozhovoru o psaní jsme si rozuměly. Petra Černocká, pokud vím, také píše. Poradila mi, co a jak zlepšit, co se jí na mém příběhu líbilo a co ne. Říkala mi třeba také, že má rovněž kocourka. Je to milá a sympatická paní.

Co říkali ve škole na tvůj úspěch?
Byli nadšení. Ve třídě jsem dostala potlesk, to jsem byla trochu na rozpacích. Dostala jsem gratulaci od každého učitele, což mě také velice potěšilo. Byla jsem ráda, že škola má díky mé výhře možnost nakoupit školní potřeby v hodnotě 10 tisíc korun.

Jaké ceny jsi ještě dostala?
Třeba koloběžku, obrovského plyšáka a mnoho dalších, moc hezkých i praktických věcí.

Úspěch u čtenářů tě určitě pobídl k tomu, abys psala i nadále…
Určitě. Je to pro celkové povzbuzení. Mám velikou radost, která se vlastně nedá ani popsat.

Co píšeš nejraději?
Ráda si vymýšlím různé příběhy. Realitu příliš nepopisuji. Z té si vybírám třeba jen popis nějaké cesty, po které jsem šla a líbila se mi nebo okamžiku, který mně utkvěl v paměti. Mé příběhy jsou převážně o sociálních vztazích a vazbách mezi lidmi . Ráda píši o lásce.

Máš nějaké sourozence?
Mám staršího dvaadvacetiletého bráchu a ten také píše.

Jaké jsou tvé další záliby?
Mám ráda gymnastiku. Také chodím už osm let do Základní umělecké školy v Rakovníku na dramaťák. Herectví mě baví. Občas se mi podaří odjet na natáčení televizního pořadu nebo filmu a dostat komparsní roli.

Ve kterých filmech jsi takto navždy zachycena?
Teď zatím naposledy jsem byla na roztočeném dalším dílu seriálu Kriminálka Anděl. Ve dvou dílech seriálu Vyprávěj. Ve filmu U mě dobrý, v kriminálce Expozitura. No bylo toho docela dost, ale baví mě to. Ani mi nevadí dlouhé čekací doby při natáčení. Kdyžtak si vytáhnu knížku a čtu si. Nebo notýsek a píši si své příběhy. Nebo si fotím. Lidé tam jsou většinou bezvadní. Třeba na Vyprávěj byli moc milí lidé. Tam se dalo, když se zrovna netočilo a připravoval se další záběr, bavit se všemi. Od kostymérek počínaje, režisérem konče. Panovala tam příjemná atmosféra.

Jsi žákyní osmé třídy v První základní škole v Rakovníku. Které předměty tě kromě češtiny ve škole ještě baví?
Určitě informatika, protože počítače, to je také něco pro mě! Pak také angličtina. Anglicky hovořím ráda. Dříve jsem se hodně zajímala o zahraniční kapely, a tak jsem se učila anglicky, abych o nich mohla zjišťovat informace a překládat si texty.

Co z tebe tedy jednou bude?
Napadlo mě, že bych mohla zkusit zdravotnické lyceum, protože si myslím, že bych ho mohla zvládnout. Ráda bych se stala fyzioterapeutkou. Kdybych byla lékařkou, tak bych měla velikou zodpovědnost nad lidskými životy. Kdyby třeba někdo mojí vinou bojoval o život nebo dokonce zemřel, to bych asi neunesla.

Dodejme ještě, že Veronika Bayerová si pro ocenění jela do Prahy s rodinou a učitelkami Milenou Mouchovou a Martinou Vorlovou. Převzali je na Staroměstské radnici v Praze. Příběh o svém dobrém skutku nebo činu stejně starého kamaráda letos poslalo 657 dětí. Do hlasování o nejlepší příběhy v jednotlivých soutěžních kategoriích (kterých bylo sedm) se zapojilo 7 654 dětí.