Nakonec jsem se rozhodl až v den začátku voleb. Vzal jsem lístky do ruky a pohodlně se posadil na pohovku. „Tak jdeme na to," řekl jsem Terce, své manželce. „Zakroužkuji ty pro mne nejrozumnější favority a půjdeme," pokračoval jsem v odhodlané řeči, že když už máme možnost volit a vybírat si z tolika možných kandidátů a stran, byla by škoda tu šanci nevyužít.

Jen jestli ty správné najdu, pomyslel jsem si v duchu. Na sobě jsem to však nedal znát. Soustředěně jsem očima projížděl volební lístky. A našel to, co jsem chtěl. Zakroužkoval, vložil do obálky.

„A co ty, Terko?" zeptal jsem se, ale už mi bylo jasné, že nakonec budu muset zakroužkovat ty samé kandidáty. A nemýlil jsem se. „V politice se moc nevyznám. Někoho tedy vyber za mne, věřím ti," odpověděla manželka.

Popadli jsme lístky, já k tomu ještě batoh s fotoaparátem, a vyrazili do volební místnosti. „To už jsou dvě hodiny?" tázala se nás jedna z členek volební komise.

„Oni ještě nejsou dvě hodiny, jak to, že jsme tu tak brzy," dotazovala se Terka. Koukl jsem se na mobil. A vskutku. Do druhé hodiny chybělo ještě nějakých patnáct minut. Situaci jsem zachraňoval se slovy, alespoň budeme první.

Nebyli. Za nedlouho přišli do volební místnosti místní starší lidé. Ani oni však ještě nemohli vhodit svůj lístek do urny. „Alespoň budeme první," řekl jeden z nich.

„Mně je jedno, jestli budu první nebo ne, už to chci mít za sebou," odpověděl mrzutě druhý.

„Už můžete," ozvalo se z volební místnosti. „Á, už zahoukali," řekl si nahlas postarší muž pro sebe a vešel dovnitř. „Nás nefoť. Vyfoť raději nějakou mladou paničku," vzkázali mi. Poté se odebrali za plentu, vložili svůj volební lístek do obálky, následně jej vhodili do urny a potichu odešli.

Stejně jako zanedlouho my. A možná, že si stejně jako já ve své mysli kladli otázky, zda–li se něco změní. Možná, to uvidíme v následujících dnech, týdnech, měsících a letech. Stále věřím, že i ten jeden hlas z milionů dalších může rozhodnout.