Důvod jejich konání vysvětlil Petr Brožek: „Pouť jsme uspořádali opravdu ve smyslu putování. Jdeme pěšky, pouze s koněm a vozem, který nám veze věci. Připravili jsme ji jako vzpomínku na mistra Jana Husa."

Průvod na cestě opravdu nepřehlédnete. Většina z účastníků jde ve středověkých kostýmech. Kůň táhne žebřiňák. Většinou se také vyhýbají silnicím. Poutníci jako by se odpojili od dnešního rychlého života. Nikam nepospíchají. Na každý den si stanovili určitý úsek. Na cestě je plánováno několik zastávek. Ta první je v Kralovicích.

„První část cesty je krátká, jen tak na zahřátí. Nejdelší je asi pětadvacetikilometrová, a to z Nečtin do dvora Krasíkov. Celkem ujdeme zhruba pět set padesát kilometrů Počítáme, že do cíle dorazíme kolem osmadvacátého července. Z Norimberku do Ulmu jdeme poprvé, takže nevíme, jak dlouho nám to bude trvat, " vysvětloval Petr Blažek.

Jednotlivé zastávky mají poutníci vyjednané až do Norimberku. Odtud až do Ulmu půjdou „naslepo". Ale protože už putují pošesté a téměř stejnou cestou už počtvrté, lidé je na cestě znají a s radostí je očekávají.
„Starostové a starostky nás vítají chlebem a solí. Pak s místními s námi kousek cesty jdou, což je krásné," popisoval Petr Blažek. Samozřejmě se k putujícím může kdokoliv a kdykoliv přidat. Účastníci chápou, že každý si nemůže udělat tři týdny volna. A lidé se také přidávají.

Loni se připojil Jaromír Habr ze Šluknovska. Poutníky potkal na cestě. Jen se zeptal, kam jdou, a rozhodl se jít s nimi. Tentokrát jde i se svým psem. „Bohužel jen týden, protože mě volají pracovní povinnosti. Dojdu jen do prvního německého města Bernau," plánoval Jaromír.

Na konci cesty vše bolí, ale o co více to bolí, o to více mají poutníci hezký pocit na duši. „Máme velkou radost také z toho, že pokud nás lidé potkají v jakékoliv vsi, zajímají se odkud a proč jdeme," řekl Jaromír Habr.
Někde už mají poutníci své fanoušky. Čekají na ně, aby je nepropásli, a třeba přidají peníze na koně. Pouť není jen vzpomínkou na Jana Husa. Aktéři z ní chtějí vytvořit stálou pouť, kterou si může každý poutník projít sám během celého roku.

Od toho letošního by měla být také značena zvláštními značkami s logem pouti. Cesta povede z Krakovce až do Kostnice. Nekopíruje přesně Husovu cestu, ale vede blízko ní.

„Není to ani naším cílem, až fanaticky zrekonstruovat cestu Jana Husa do Kostnice, ale dát lidem možnost i u nás vykonat potřebu pouti, protože ne každý se může dostat až do Compostely," uvažoval Blažek a pozval ostatní: „Přidat se k nám může každý, kde chce."
Pouť tentokrát podpořil Středočeský kraj. 

Poutníkům už počtvrté na cestu požehnal Tibor Brečka, duchovní z plzeňské diecéze církve České husitské Jahen:

„Je to pro mne vždy příjemná záležitost. Pokaždé mám velkou radost, že existují lidé, kteří se snaží vykonat pouť, připomínají si Jana Husa a věří. S panem kastelánem je výborná spolupráce a Krakovec je úžasné místo. Jsem rád, že tady mohu sloužit."

Na cestu poutníkům Tibor Brečka popřál hlavně boží požehnání. Aby cesta nebyla jen fyzický úkol, aby během ní poutníci došli k nějakému duchovnímu naplnění. Aby při ní jen nevydali fyzickou energii, ale načerpali energii spirituální pro posílení do jejich dalšího života.

Jan Hus pobýval na Krakovci v roce 1414. Podle kastelána Jiřího Sobka na hradě zůstalo minimálně šedesát procent věcí z té doby. „Jsou to nejen zdi, ale také klenby. V kapli najdeme části kladebních systémů, část presbitáře. Obraz Jana Husa povstává neustále. On ukázal tehdejšímu světu uvolněné a svobodné bádání ve věcech víry, teologie. Tohle všechno nám zůstalo. Minulost je zpřítomněna v tom, jak myslíme a konáme.
Šestistý rok od jeho pobytu si můžete po celé prázdniny připomenout zajímavým programem. Už v neděli na hradě vystoupilo dívčí vokální trio Makabara s hebrejskými a židovskými písněmi.

Pobyt Jana Husa připomene 19. července několik divadelních vstupů skupiny historického a scénického šermu Basilard. V hlavních rolích se představí pánové Pavel Landovský a Václav Legner. 

Kastelán Jiří Sobek:

„Odkaz a myšlenky Jana Husa a dalších lidí, kteří světu něco dali, je absurdní natlačit do jednoho či dvou dnů oslav. Měly by být součástí našeho života. Mělo by to být jakési naše vnitřní přesvědčení, které zanechává za sebou nějaký jas a nenutí člověka k následování a opakování. Já odkaz Jana Husa a jeho myšlenky prožívám každý den. Samozřejmě během těchto dnů se musí zařídit řada organizačních věcí a vše je nakumulované, ale důležitější je podstata věci. Neměli bychom připustit, aby se s myšlenkami zacházelo jako s věcmi. Připadá mi, že jsou jako věci, které odložíte do ústraní a když přijde den výročí, vytáhnete je a pak je tam zase dáte."