Někteří studenti stihli česat na střední i vysoké škole a chmel je nepustil ani teď. Milan Machulda nastoupil na Střední průmyslovou školu elektro v Ječné v Praze v roce 1974. Ještě před tím stihl chmelovou brigádu, která posloužila jako výborný, dnes nepostradatelný, adaptační kurz.

„Kromě pár lidí s alergiemi si nevzpomínám, že by někdo na chmel nechtěl. Naopak největším trestem a ponížením bylo vyloučení z brigády. Jezdili jsme do Kněževsi, kde pro vyvážení byly dívky z ekonomek z Prahy 2. Celkem asi 1200 brigádníků. Přijížděli jsme speciálně vypravenými vlaky, až na místo pak tzv. kolešovkou," začal své vzpomínky Milan Machulda.

Česalo se ručně. Denní norma na stravu a ubytování byla 8 věrtelů. Za jeden náležela odměna kolem 3 korun, v neděli byl příplatek. „Flákači a noční tuláci pak mizeli spát na konce řádků, kde nebylo vidět, jak se zašívají. Za celý chmel jsem si vydělal krásných 300 korun. Šplhounům jezdily o víkendech na pomoc „rodinné kombajny", rodiče a sourozenci, kteří výrazně zvýšili výdělek," popisoval Machulda.

Kulturu pro brigádníky organizoval chmelový štáb SSM. Centrem dění se stala kněževeská sokolovna, odkud každý den vysílalo Mikrofórum. Promítaly se filmy, hrály kapely, pořádaly se diskotéky a různé soutěže, například Kněževeský Orfeus. Toho se parta kolem Milana Machuldy zúčastnila už jako sušiči z Kolešovic. Z ubytoven, ale i z různých zákoutí po vsi, se ozývaly kytary. Večerka se vyhlašovala v jednadvacet hodin obecním rozhlasem.

„Kdo nebyl včas na posteli, měl další den „zaracha". Po kontrole samozřejmě začal pravý chmelový noční život, lezení po žebřících a hromosvodech za holkami, romantické procházky po chmelnicích pod hvězdami," uváděl Machulda.
Chmelové lásky středoškoláků podle něj mívaly krátký život. Ale když s přibývajícím strojním česáním v 80. letech začali jezdit vysokoškoláci, vznikala na chmelu i manželství. „To jsme zažili už jako sušiči v Kolešovicích," dodal.

Na chmelu v roce 1989 bylo už cítit, že něco visí ve vzduchu, režim kopal kolem sebe v poslední křeči.

Hned na začátku sklizně, na výročí 21. srpna, přišel na sušárnu předseda místní KSČ a nakázal smazat všechno, co tam po klimatizační lince křídou psaly a malovaly generace brigádníků. Od té doby se už ale neukázal. Pak začali prchat východní Němci na ambasádu do Prahy. Mezi studenty i jejich kantory bylo cítit, že kdyby předseda přijel znovu, tak mu toho žigulíka převrátí na střechu.

Ta krásná atmosféra starých chmelových brigád se ale po revoluci bohužel vytrácí. Místo škol začaly brigádníky dodávat pracovní agentury, zemědělci investovali do mechanizace, aby snížili pracovní náklady.

„Ale my to s tou naší komorovkou potáhneme dál, hrdý kolešovický sušič z čestného boje o zelené zlato neutíká! Navíc mi připadá, jako by se v posledních letech ta dávná pohoda na chmel zase nějak vracela. Že by jen nostalgie? Kdepak. A to je dobře!" liboval si Milan Machulda.