Všechno začalo dopisem velvyslance Ruské federace Alexeje Fedotova.

„Vážený pane Chudobo,“ píše se v něm, „s potěšením Vám dávám na vědomí, že podle výnosu prezidenta Ruské federace jste byl vyznamenán jubilejní medailí '65 let Vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941 – 1945'. Co nejupřímněji Vám blahopřeji k tomuto čestnému vyznamenání a zvu k účasti na slavnostním aktu…“

Z Milostína vyjíždíme po půl deváté, a ačkoliv zaparkujeme u bran velvyslanectví těsně po desáté, nemrzneme venku dlouho a jsme uvedeni do slavnostně vyzdobeného sálu. Máme možnost porozhlédnout se v místech, kam našinec často nezamíří. Česká a ruská vlajka, dvě velké známé fotografie. Jedna z osvobození Prahy, druhá zachycuje vztyčení sovětské vlajky nad berlínským Reichstagem. Stůl, na něm nachystané medaile, karafiáty a knížky pro devadesát středočeských válečných veteránů.

Ceremoniál

Sál se pomalu zaplňuje, z amplionu zní harmonika a písně válečných let. Přicházejí.

V uniformách, v civilním sáčku vyzdobeném desítkami řádů a medailí, i jen tak. Rozhlíží se, a když najdou, zamávají, obejmou a člověk cítí, že tady se dojetí taky neubráníš a že se není zač stydět. Francouzské a jiné hole i podpírající doprovod jsou rázem zapomenuty, všichni mládnou ve vzpomínkách před očima. Kolik hrdinství, kolik válečných útrap v cestě za svobodou si každý z nich prožil, kolik námětů na román nebo film je ukryto v každém tom dnešním dědečkovi a babičce. V jedenáct už volné místečko nenajdeš.

K mikrofonu přistupuje velvyslanec. Vítá přítomné, nastává slavnostní okamžik předání medailí. Stisk ruky a hlasité „Pozdravljaju!“ (Blahopřeji!).

A konečně zaslechneme „Chudoba Jaroslav“. Cpu se nemilosrdně mezi širokoplecé fotografy ambasády, tisknu spoušť a jen trnu, aby se snímek podařil.
Pan velvyslanec na závěr promluví česky. Připomene, že právě v Praze skončila druhá světová válka, děkuje za hrdinství v boji proti nacismu, blahopřeje k vyznamenání a zakončí výzvou k přípitku za společně vybojovanou svobodu.

A my objevujeme dalšího vyznamenaného z Rakovnicka, Rostislava Čecha z Kolešovic, a pan Chudoba ještě kamaráda, s kterým byl v Rovně před nějakými sedmdesáti lety odvelen k parašutistům.

„Od pořadatelů se dozvídám, že zvou vyznamenané podle abecedy, ostatní středočeské veterány pozvání rovněž nemine, proto začínají s předstihem, a my s kytičkou, medailí a knížkou o Rusku se loučíme a míříme nazpět do Milostína.“

AUTOR: IVO MIČKA