Zastával však také celou řadu funkcí, například i ve štábu velitele okresní hasičské organizace. Nyní působí ve sboru jako člen výboru. Nikdy za svou práci nepobíral žádnou odměnu. Vilém Šubrt převzal 8. prosince krajské vyznamenání Dobrovolník roku, které se uděluje každým rokem. Slavnostní předání se uskutečnilo v Benešově. Toto vyznamenání navrhla JSDH Nové Strašecí za celoživotní dílo.

Předávání vyznamenání bylo určitě slavnostní. Co pro vás vyznamenání znamená?
Je to pro mne velké ocenění za moji práci. U hasičů jsem od patnácti let až doposud. V Benešově se mnou byla paní místostarostka Libuše Vosátková. Bylo to milý, hezký a důstojný okamžik.

U hasičů jste už vlastně šestašedesátý rok, kdo vás k nim v patnácti přivedl?
Nikdo. K hasičům jsem šel sám. V naší rodině nikdo u hasičů nebyl, kromě bratra, a ten byl stejně v tu dobu na vojně. Ale byli jsme taková parta kluků, já, Jiří Slánička a Karel Verner. Další mladí se k nám přidali, a tak jsme si založili požární družstvo.

Účastnili jste se nějakých soutěží?
Ano, poprvé jsme se zúčastnili v padesátém třetím roce krajské soutěže na Zbraslavi. Tehdy tyto soutěže začínaly a tuším, že to byla první z nich. V družstvu nás bylo devět.

Jaké jste tehdy plnili disciplíny?
Hasič vyběhl, musel vzít do ruky hadici, proudnici a běžel přes kladinu. Za kladinou ležel rozdělovač, tam připojil hadici a natáhl ji. Běžel dál na překážku, přelezl ji. Potom hasil hasicím přístrojem oheň v plechovce. Také se běhala na hřišti štafeta čtyřikrát sto metrů. Závodník musel přelézt překážku, přeběhnout kladinu, rozvinout hadici i s proudnicí a pak se běželo rovně po trase. To už si přesně nepamatuji. Na krajské soutěži pak musel člověk vylézt na věži do prvního patra pomocí hákového žebříku. Vždy se vybírali čtyři nejlepší běžci z celého družstva.

Dosáhli jste tehdy nějakých úspěchů?
Myslím, že ano. Například já jsem v krajské soutěži v Mělníku skončil druhý a Jirka soutěž vyhrál. Postoupil do celostátní soutěže. V okresních soutěžích družstev jsme několikrát vyhráli. V kraji jsme byli sedmí a třetí, tuším, že v Mělníku a Kostelci nad Labem.

Jak často jste se tenkrát jako hasiči scházeli?
Jako se scházíme i nyní. Každý pátek v sedm hodin večer. Stejně jako dnes se opravovala technika, uklízelo se, zkrátka co bylo potřeba. Někdy jsme si jen popovídali a pak šli třeba na pivo. Každý druhý pátek v měsíci byla výborová schůze.

Technika se ale od té doby asi hodně změnila. Co vše jste měli?
První auto, které tady bylo, se jmenovalo Hanoman. Byl to německý náklaďák. Upravili jsme si ho, dali na něj plachtu, lavičky na sezení. Za ním jsme tahali stříkačku, šestnáctku Holeček. Potom jsme dostali vojenskou nákladní „erenu". Dál už to bylo lepší. Získali jsme pragovku ještě bez čerpadla. Další bylo vozidlo s čerpadlem šestnáctkou vpředu. K tomu ještě cisternu erenu také s čerpadlem vpředu. To bylo tak na začátku šedesátých let. Měli jsme tu také náklaďák ZIL a zásahové vozidlo. Také jsme dostali trambus a po něm avii. Teď už je to úplně něco jiného.

Výstroj se už asi také nedá srovnávat…
Chodili jsme v plátěných montérkách, vypadaly jako z pytloviny, a bagančata. Kolem čtyřiapadesátého roku začaly vycházkové uniformy. Teď už jsou dobrovolní hasiči oblečení jako profesionálové. Musí to být kvůli bezpečnosti. Teď jsou zásahy mnohem horší než dříve. Hasiče volají na všechno, i na dopravní nehody. My jsme jezdili jen k ohni, nebo jsme odstraňovali padlé stromy po vichřici.

Vzpomínáte na nějaké velké události?
Těch tu bylo několik. Tak v roce šedesát, šedesát jedna hořelo hospodářské družstvo v Novém Strašecí. Dodnes jsou tam sklady obilí. Nejvíce jsme hasili lesní požáry. Ještě v padesátých letech, jakmile jela v jednu hodinu odpoledne parní lokomotiva z Nového Strašecí do Řevničova a v kopci „prohrábla rošty", jsme za ní hned vyjeli my. Pamatuji si, ještě před vojnou, na velký oheň na řevničovské pile, pak u řevničovského nádraží. Shořelo tam asi osmadvacet hektarů lesa. Když jsem dělal velitele, hořely dvě kůlny státního statku, to bylo tak v roce sedmdesát tři.

Bylo tenkrát těžké, bez mobilů, sehnat dohromady jednotku při vyhlášení poplachu?
Tenkrát se pustila siréna a běželi jsme do zbrojnice. Siréna byla na vzduch. Pumpovalo se dvěma pumpami na půdě. Když se zahoukalo pouze jednou, hořel les. Při dvou houkáních hořelo mimo obec, při třech hořelo v obci. Výjezdová jednotka nebyla, ale k ohni vyjížděla stálá parta, většinou ti mladší. Jirka Slánička, který už byl tenkrát starší, nám alespoň otevíral vrata a zavíral je za námi. Siréna houká dodnes, už jen jednou, i když členové výjezdové jednotky dostanou zprávu na mobil. Často už běží ke zbrojnici a v půli cestě teprve začne houkat siréna.

Dalo by se říci, že jste byli jako hasiči dobrá parta?
Ano, drželi jsme hodně dohromady. Když jsem stavěl barák a potřeboval jsem s něčím pomoci, řekl jsem klukům. Přišlo jich třeba sedm. Pak jsme si pomoc navzájem opláceli. Teď už to nejde, lidé jsou více zaměstnáni. Často dojíždějí daleko za prací a už nemají tolik času.

Než jste nastoupil na vojnu, tak jste vedl mládež. Jaké to bylo?
Tenkrát jsme plnili úkoly soutěže Mladý požárník. Stejně jako byly soutěže dospělých, tak je měly i děti. Nejprve soutěžily v okrskovém kole. Tam patřila Lužná, Nové Strašecí, Rynholec, Ruda a Lány. Vítěz postoupil do okresního kola a další vítěz do krajského.

Jaké děti plnily disciplíny?
Běh na šedesát metrů, při tom rozbalovaly hadici a připojovaly proudnici. Přebíhaly přes kladinu a nakonec proudem vody ze džberovky shazovaly plechovku ze stojanu a běžely k cíli.

Určitě jste vychoval i pěknou řadu dobrovolných hasičů…
Většinou se děti po základní škole rozprchly do světa, ale ty v posledním ročníku, který jsem vedl, zůstaly. Někteří mladí hasiči jsou členy sboru ještě dnes.

Po vojně už jste s mládeží nepracoval?
Po vojně jsem byl nejprve ve výboru. Pak jsem vzal funkci velitele. Nabídli mi ji.
A co děláte u hasičů nyní?
Dělám revizora účtů.


Dalším velkým vaším koníčkem je vytrvalostní běh. V kolika letech jste začal běhat?
Až ve čtyřiceti. Bylo to z hecu. Můj švagr hrál závodně volejbal. Po závalu na šachtě si poranil rameno a už nemohl volejbal hrát, tak začal běhat. Jednou mě poprosil, abych ho odvezl do Mělníka na Běh Kokořínským údolím. Moc si to pak chválil. Já mu řekl: „Prosím tě, za rok poběžím s tebou, a vsadili jsme se. Bylo to v červenci. Začal jsem běhat tady v okolí. Bylo to v pohodě. Osmadvacátého října se běžela v Českém Krumlově pětadvacítka, pozval jsem na ni švagra a o pět minut jsem ho porazil. První pětadvacítku jsem uběhl za hodinu a padesát tři minut. Nejlepšího času jsem dosáhl hodinu, třicet šest minut a dvanáct vteřin.

Kolik toho máte v nohách?
Uběhl jsem třináct maratonů, z toho jsem uběhl osm horských ve Švýcarsku. Dále jsem běhal Pražský maratón a pak pětadvacítky a dvacítky. V Karlových Varech jsem běžel mistrovství Evropy veteránů. V kategorii čtyřicet pět až padesát let jsem doběhl sedmý, z republiky třetí.
Ještě před revolucí jsem ve švýcarském Bernu běžel pětadvacítku v kategorii do pětačtyřiceti let. Mně bylo čtyřicet čtyři, přesto jsem doběhl devátý za hodinu třicet šest minut.

Měl jste raději krátké nebo dlouhé tratě?
Těch krátkých jsem běhal více, například pětadvacítku v Lidicích. Krušovický soudek jsem běžel devatenáctkrát. První ročník jsem vyhrál a druhý také. Dál si vzpomínám na patnáctku Rakovník Křivoklát. V padesáti jsem ji vyhrál a v šedesáti také.

Do kolika let jste běhal, nebo běháte stále?
Hodně dlouho jsem běhal s kolegou Slávou Pilíkem. Ten běhal velmi dobře, ale párkrát jsem ho také porazil, hlavně na kratších tratích, například tady ve Třtici. Doběhl jsem třeba pětadvacítku a byl jsem fit. Maraton jsem uběhl v jednašedesáti za tři hodiny tři minuty. Naposledy jsem běžel, když mi bylo sedmdesát šest let. Pak mě začala bolet kolena, tak jsem toho nechal. I lékař mi doporučil, abych běhal tak dlouho, dokud mě to bude bavit. Pak už ne, protože když se člověk nutí, není to už vůbec pro zdraví. Teď už jdu jen třeba se psem do lesa, tam si zaklušu.

Takže i na sport máte dobré vzpomínky?
To ano. Byli jsme dobrá parta. Před revolucí jsme běhali pod Lokomotivou Kladno. Bylo to výhodné. Měli jsme zadarmo cesty na závody, například až na maraton do Košic. Pak jsme si založili Maraton klub Kladno, tam jsem stále členem.

Vaše děti jdou ve vašich stopách?
Nejdou. Mladší dcera Pavla se mnou běhala, než vyšla školu. Pak odešla do Prahy do školy na internát a už neběhala. Starší dcera Eva neběhala vůbec.

Vilém Šubrt:

- pracoval téměř celý život jako elektrikář v SONP Kladno, poslední dva roky u soukromé firmy
- kromě hasičiny je jeho velkým koníčkem vytrvalostní běh
- rád pracuje na zahradě a chová králíky a slepice
- je ženatý, má dvě dcery a tři vnoučata