Protože ves protíná hlavní silniční tah Praha – Karlovy Vary, od jara roku čtyřicet pět tudy doslova táhly dějiny. Na konec války vzpomíná očima tehdy dvanáctileté dívky. I po dlouhých letech si některé věci živě vybavuje.

„Ve válce jsme bydleli u hlavní silnice. Dobře si pamatuji, jak po silnici táhly zástupy lidí od Prahy na Vary. Z dáli byl vidět jen černý pruh hlav. Nejprve hnali zajatce Němci. Šli Belgičané, Američané a nejvíc Rusové. Ti byli nejubožejší. Často šli neoblečení, bez bot, a to tenkrát v březnu ležela ještě sněhová břečka. Měli hlad a žízeň. Kolikrát si nesli pod paží jen kus řepy a v ruce hroudu sněhu. Často se zastavovali u studní, aby si napumpovali vodu. Některý německý voják jim tu vodu ještě napumpoval, jiný je zmlátil. Jako dnes vidím na silnici vůz tažený koňmi, plný chleba a za ním šli ti zajatci.“

Zajatci přespávali ve stodolách. Bylo jich tolik, že si ani nemohli sednout. Spali ve stoje, tak tam byli natlačeni. Ze stodoly u Macourků, kde také spali, jeden zajatec chtěl utéct. Byl to takový mladý kluk, asi devatenáctiletý. Nakonec ho na útěku zastřelili. Na hřbitově má hrob se jménem a prostým nápisem: Zemřel 28. 4. 1945.

„Tenkrát, když ho pohřbíval německý hrobník, sundal mu z krku vojenskou známku. Podle ní se dohledalo jeho jméno a po válce do Hořesedel přijel dokonce i někdo z rodiny,“ vzpomíná paní Němcová.

Na Karlovy Vary pak také utíkali němečtí vojáci. Strouhy podél „karlovarky“ byly plné německých zbraní, vojenské polní a osobních dokladů i fotografií. Němci všechno odhazovali, nechtěli u sebe nic mít a jen chtěli na západ k Američanům.

„Ve strouze směrem na Prahu kluci přebírali zbraně. A jeden z nich nešťastnou náhodou zastřelil druhého, zrovna syna starosty. Ještě teď to vidím před sebou, stalo se to skoro vedle mě,“ vzpomíná paní Němcová. Kluka donesli do vsi na nosítkách, nás pak otec hnal honem domů. Maminka jen říkala: „Té mámě to musí utrhnout srdce.“

Paní Němcová přece jen na něco vzpomíná s úsměvem: „V tu dobu se také kolem nás stěhoval cirkus. Nocovali ve stodole u Křivánků. Zavřeli tam i slona. Jenže slon měl v noci asi žízeň, rozrazil vrata a běhal po vsi. Nakonec ho chytili a uvázali u studny. Tam jsem poprvé v životě viděla živého slona. Jeden z cirkusáků spal u nás a mému otci dal rádio za kus uzeného. Maminka moc hubovala.“

Postupem času prošli po karlovarce němečtí zajatci, zajatí vlasovci i ruská armáda. Podle slov paní Němcové i ostatních pamětníků nebylo tenkrát radno moc vycházet ven, každý se raději zdržoval doma. Protože nikdo nevěděl, co od koho mohl koupit. Nikdo se nikoho moc neptal, čí je.

„Tenkrát, když šli Rusové, hnali s sebou i dobytek, krávy a prasata. Samozřejmě sháněli obživu. Jakmile uviděli velký statek, hned chtěli obilí. Taky vtrhli k nám, protože k baráku patřila velká stodola, ale jinak jsme bydleli v deputátním bytě ještě s jednou německou rodinou. Na maminku mířili samopalem, chtěli mléko, vejce. Maminka je nemohla přesvědčit, že nic nemáme, vzala je do chlívku ke koze a až tam jí uvěřili. Pak nám na vrata napsali barvou: „Tady bydlí Češi“ a měli jsme pokoj. Nebyla to tenkrát vůbec hezká doba. Po silnici táhli různí lidé. Nikdo na nikoho nebral ohled, každý si chtěl zachránit holý život,“ končí své vyprávění Bohumila Němcová.