Povedlo se mi to až letos. A to dokonce už v srpnu. Kamarádka nás pozvala na hygienicko-relaxační víkend. Sešla se nás na zahradě pěkná banda, malí, velcí. Kromě jiného bylo na programu i keramické tvoření pod vedením rakovnické keramičky Ivy Fialové.

Keramika mě nikdy moc nelákala, protože když se rozdávalo výtvarné nadání, zrovna jsem asi stála ve frontě na něco jiného. Malé i velké hlína pěkně chytla. Ivana krok za krokem popisovala různé keramické fígle, takže i ten, kdo k tomu přičichl poprvé, dokázal vytvořit třeba hrnek.

Když jsem jakž takž uplácala vázu, mé umělecké já ještě nebylo nasyceno. Při pohledu na vznikající misku pod rukama jedné z dívek jsem si ve značném předstihu vzpomněla na adventní věnec. No co, stačí jen miska a čtyři mističky kolem na svíčky a je to!

Docela jsem se sekla… To bylo patlání a tvarování. Ještě to není ono, tady by to chtělo ještě přihladit dřívkem. Tady přidat, tady ubrat. No ne, to je zase moc. Přitom na mě dotírala zima a nepomohlo ani, když nám Blanka rozdala několik svetrů. A ruce jak zábly. Musím vysvětlit, že ač v srpnu, rtuť teploměru se pohybovala těsně kolem desítky. Pracovali jsme venku pod plachtou, na kterou vytrvale bubnoval déšť. Obdivovala jsem Ivu, jak trpělivě znovu a znovu dětem pomáhá a vysvětluje postup, i když jí celkem slušně pršelo na záda. Taky se kvapem stmívalo, takže na nás mžourala jen žárovka. A taky mě to už nebavilo. Na zahradě se totiž chystalo něco zajímavého, něco, na čem jsme kromě keramiky pracovali celý den.

Iva s sebou přivezla mamuty, věstonické Venuše a misky od dětí z letního tábora. Navštívila je právě, když se s Machem, Šebestovou a kouzelným sluchátkem ocitly v pravěku u pana Humla. Pak vzala ještě další zajímavé kousky.

Stavba pecí

Výrobky dětí se chystala vypálit v pilinové peci a zajímavé kousky v papírové peci. Pilinovou pec pod jejím vedením zhotovili převážně pánové. Postavili ohrádku z cihel. Do ní naskládali keramiku a zasypali ji pilinami. Vše se ještě prolilo rostlinným olejem. „To je jen na efekt, uvidíte, co z toho vznikne,” napínala nás Iva. Vršek pece se také zakryl.

Postavit papírovou pec, to byla jiná práce! Kolik rukou na ní, a to doslova, nechalo svůj otisk, by už nikdo nespočítal. Nad keramikou se vystavěla konstrukce z latí, jakési tee-pee. Dovnitř se také naskládalo drobné dřevo.

Pak to přišlo. Záhy jsem pochopila, proč si někteří přivezli dvojí oblečení. Konstrukce se postupně obalovala novinami. Ty se položili na klacky, pěkně se celé opatlaly, totiž potřely řídkou kaší z keramické hlíny zvané šlikr. A další noviny, další patlání, další noviny… „Vrstva by měla být silná alespoň tři centimetry a ve špičce musí zůstat díra, jinak se to nepovede,” upozornila Ivana.

Dlouho jsem odolávala, nějak se mi nechtělo se patlat na tu chvilku, tak jsem jen fotila. Jenže chvilka nebrala konce, přece jen noviny nejsou tak silné…

Pak mě to přemohlo. Předávám foťák a stavím se ke vznikající homoli. Stačí jen namočit ruce a společně se patlat. Co na tom, že bolí záda a člověk se pomalu barvou podobá vznikající homoli. Po chvíli jsme si našli určitý systém. Jeden položí noviny, druhý je zlehka připatlá a pak je ostatní pěkně dopatlají po celé ploše.

„Policisté odhalili další pěstírnu marihuany! Chystá se další zdražování! Mířil přesně, ale branku netrefil!” Předčítá kdosi na druhé straně novinové titulky. Víc totiž nestihne. Další písmenka rychle mizí pod nánosem šlikru.

„To už by snad mohlo stačit,” řekne Iva tu dlouho očekávanou větu. „Hurá!” Narovnáme záda a umyjeme si ruce. Večer se obě pece zapálily.
Druhý den dopoledne nás čekalo pěkné překvapení. Z pilinové pece Iva v rukavicích vyndala některé věstonické Venuše úplně černé. Zrovna tak dopadli mamuti. Jako z pravěku. Některé kousky byly jen žíhané, to podle toho, jak je olej zasáhl.

Papírová pec také udělala své kouzlo. Podle toho, jak se některé barvy na výrobcích vypálily, odhadovala Iva teplotu v peci. Prý zhruba sedm set stupňů Celsia. Papírová homole zůstala vcelku. Vyhořel jen vnitřek.

Můj adventní věnec spolu s ostatními výrobky putoval do keramické dílny v Rakovníku. „Já to tam jednou vypálím a asi tak v říjnu bychom se zase mohli sejít, barevně to dotvořit a vypálit podruhé,” plánovala Iva.

Jenže… Čas nějak rychle utekl. Tohle pondělí jsem si vzpomněla, že ještě nemám adventní věnec. V úterý mi zavolala Iva: „Chceš ten věnec nějak barevně dotvořit? Dobře, nechám ho přírodní. Pak ho podruhé vypálím. Kdy si pro něj přijdeš? Ve čtvrtek? Tak jo, budu v dílně až do večera. Ve čtvrtek jsem poprvé nakoukla a porozhlédla se v její výtvarné dílně. Uprostřed se nad stolem sklánělo několik žen. Se zaujetím něco tvořily. A kolem keramika, kam se podíváš.

„Musela jsem ho natřít bezbarvou glazurou. Byly na něm nějaké nerovnosti a tím se to pěkně spojilo,” vysvětlila Iva a podala mi věnec. „No, ten vypadá!” neudržela jsem se. Byl samý hrbol a taky pěkně šišatý. Jak od dětí ze školky. To jsem tomu dala! „Ale prosím tě. Vždyť je krásný. Bylo na to málo času a taky tam byla skoro tma,” uklidnila mě Iva.

Takže letos budeme mít na stole kromě adventního věnce také pěknou vzpomínku na léto a krásný hygienicko - relaxační víkend.