Svou prvotinu jste vydala na jaře vlastním nákladem. O čem vypráví?
Máme s manželem tři děti a v roce 1995 jsme si vzali do hostitelské a o čtyři roky později do pěstounské péče kluka z dětského domova. Celé je to o tom, jak to vše probíhalo, o osobních prožitcích. Žili jsme s ním na chalupě v Přílepech, chodil do učňáku do Nového Strašecí a byl s námi do osmnácti let, než se vrátil zpět k mamince. Spousta věcí je ale v knize vymyšlených. Z Nového Strašecí jsem udělala Žatecí, můj muž tam vystupuje pouze pasivně, celkově tuto moji iniciativu moc nepodporuje. Vymyslela jsem si přítele, jde o neexistujícího člověka, jmenuje se František a vypráví příběh za mě.
Jaké jsou na knihu ohlasy?
Musím říci, že těm, co ji měli možnost číst, se líbila. Kamarádka mi řekla, že ač má kniha téměř čtyři sta stránek, přečetla ji za dva dny. Ještě před vydáním ji četla i Jiřinka Šiklová, která předloni zemřela, a byla jí nadšená, což mě moc potěšilo - a to byl ten důvod, proč jsem získala sebevědomí, jít s tím na veřejnost.
Jak dlouho jste knihu psala?
Hodně dlouho. Začala jsem si dělat poznámky, protože celé období bylo psychicky velmi náročné. Zapisovala jsem si věci, které se staly, abych si později pamatovala, co udělal, jak v různých situacích reagoval, jak nás to zasáhlo. A tyto zápisky se později, kdy jsem si je četla, staly odrazovým můstkem pro knihu. Jenže poté, co zemřela Jiřinka Šiklová, jsem její vydání odložila, měla jsem v tu dobu jiné starosti. Knihu mi následně korigovala Anna Bolavá, laureátka literárního ocenění Magnesia Litera, takže prošla dobrýma rukama. Nakonec jsem našla kamaráda, který byl ochoten ji vydat. Finančně na ní nic nevydělám, za sto výtisků jsem dala padesát tisíc, ale o výdělek mi nejde.
Jak jste se dostala k názvu Horký čaj s mlékem?
Kniha začíná tak, že si žena dělá poznámky a pije u toho černý čaj s mlékem, eventuálně se slivovicí, neboť je to pro ni úžasné uvolnění. Udělá si čaj, jde si ven něco přečíst a do toho jí do šálku žbluňkne ptačí exkrement.
Máte už v hlavě nápad na další knihu?
Ano, chtěla bych popsat vztah muže a ženy, neboť co jsme zažili s manželem, stojí opravdu za sepsání. Napsala bych to na pokračování, nejdříve o sbližování, pak o krizi středního věku a nakonec o stáří, kdy jsme se zase našli. Několikrát jsem podala žádost o rozvod, ani nyní to není úplně ideální, ale nějak to funguje. Jsme spolu 45 let a jsme rádi, že jsme spolu. Myslím, že jsem silná osobnost a hlavně díky dětem, ke kterým jsem se upnula, jsem všechny krize nějak překonala.
Jak jste se s manželem vlastně seznámili?
To bylo ještě za minulého režimu, byli jsme krátce po vysoké a v rámci Jazzové sekce jsme pořádali ještě s dalšími lidmi Pražské jazzové dny. Povedlo se nám jich uspořádat asi deset, než se začaly zakazovat. Vystupovaly na nich kapely jako Bluesberry, Krausberry, Extempore Mikoláše Chadimy nebo Ivan Hlas, mnozí byli v té době zakázaní.
Před dvaceti lety jste založila v Přílepech sportovní klub Koutek, co vás k tomu vedlo?
Založili jsme ho v době, kdy jsem se rozhodla, že se vykašlu na práci. Byla jsem aktivní i ve vysokých pozicích, měla jsem dělat asistentku Dagmar Havlové, když byla na hradě, ale odmítla jsem to a dobře jsem udělala. Žila jsem nějakou dobu i ve Spojených státech, kde jsem byla diplomatkou na ambasádě ve Washingtonu. Když jsme se vrátili do Česka, pracovala jsem na ministerstvu zahraničních věcí, hostili jsme například i švédského krále. V Americe jsme si ovšem zvykli na jiný standard, potřebovala jsem více peněz, a tak jsem přešla do Hiltonu, kde jsem se stala manažerkou, kterou jsem následně dělala i v Alcronu. V té době už jsem měla Honzu z dětského domova, který chtěl jít do Nového Strašecí vyučit se automechanikem. Rozhodla jsem se, že mu to umožním, skončila jsem v práci a šla do předčasného důchodu. Měla jsem tedy mnohem více času, a tak jsem založila Koutek.
Jaké byly začátky?
Šlo nám to moc dobře, moje dcery se do toho s vervou pustily, nabalili se i jejich spolužáci a kamarádi a vytvořila se postupně úžasná parta. Hráli jsme fotbal, nohejbal, jezdili k nám báječní nohejbalisté z Lubné. Členské příspěvky byly minimální, lidé chodili na brigády, byly to skvělé časy.
Areál je opravdu rozlehlý, máte zde plážový kurt, multifunkční kurt, kurt na pétanque, pingpongový stůl, dětský koutek, pódium s amfiteátrem a dokonce i rozhlednu. To muselo stát spoustu času a úsilí něco takového vytvořit.
Čas, úsilí i finance, ale jsme na to pyšní. Udělala jsem si ještě výbornou bylinkovou zahrádku, která každého osloví. Mám zde i velkou sbírku hrnečků, kterých je asi čtyři sta, a lidé si to nemůžou vynachválit. Když pak vidím, jak jsou spokojeni a líbí se jim tu, dodává mi to spoustu energie.
