„Do dvaceti," odpověděla na dotaz s úsměvem ve tváři moje žena Terka.

Přiznám se, trochu jsem ztuhnul, za dvacet minut už nevyjedu ani Pavlíkovské vršky. Ach jo, kde jsou ty časy, kdy po fotbalovém tréninku v areálu SK Rakovník jsme vzal kolo a ujížděl domů do Pavlíkova tehdy ještě za oněch dvacet minut. Dnes, když vyrazím z redakce, jsem rád, když dojedu za půl hodiny.

Jet či nejet?

V sobotu ráno začal zvonit budík. Je sedmá hodina, avšak nějak se mi nechce z postele. Na chvilku jsem ještě usnul, pak mě ale vzbudilo další zvonění. Tentokráte jsem si však řekl. „Řekl jsi, že pojedeš. Tak koukej sebou hodit."

Lehce před devátou hodinou jsem dorazil na náměstí. U prezentace jsem se však zastavil. Všude jsou natěšení cyklisté. „Tak ty letos jedeš taky, to je dobře," ptal se mě závodník Martin a dodal: „Trénoval jsi?"

„Na kole sedím letos zhruba po čtvrté," odpověděl jsem.

Start a můj cíl

A je to tu. Přes dvě stě závodníků odstartovalo, mezi nimi i já. Zahřívací úsek k Tyršovu koupališti se jel v pohodě, aby také ne krásná rovina. Za Tyršovým koupalištěm to však začalo. Odtud se začal měřit čas. Šlápl jsem do pedálů a začal držet tempo se skupinkou cyklistů.

Po ujetí několika kilometrů a stoupání k areálu Tatranu Rakovník jsem si stanovil cíl. „Míro, to musíš zvládnout do dvou hodin, ale hlavně a především musíš dojet."

Jakožto cyklistický závodník amatér jsem nikterak nepospíchal a držel jsem se v pozadí. To byla nejspíš chyba. Ti rychlejší mezitím ujeli a já tak drtivou většinu cesty jel osamocen.

Pak přišly kruté chvíle. Výšlap na vyhlídku na Louštíně. Stejně jako ostatní, i já slézám z kola. „Kdybychom tolik nežrali," podotkl závodník za mnou. Jen jsem přikývl, napil se a se sklopenou hlavou a opírající se o kolo zdolával prudké převýšení. Povedlo se. Po třech minutách chůze jsem nasedl a upaloval dále. Jenže. Další stoupání v oblasti okolo Špičáku. To mě dorazilo. Navíc se ozvalo zranění ze čtvrtka. Na pokraji vyčerpání, do cíle zbývalo něco okolo deseti kilometrů, ale se sebezapřením jsem kopec zdolal silně unaven, s neposlušnými svaly, hladový. Ještě že v lahvi zbyla troška nápoje… .

Konečně, Rakovnický potok

Po další jízdě z kopce jsem uviděl Rakovnický potok. „Hurá," řekl jsem si a lapil druhý dech. Konečně, přede mnou se objevilo město Rakovník. Šlapal jsem, jak jsem mohl, projel kolem zimního stadionu, Čermákovými sady a zamířil na Husovo náměstí. Dojel jsem. Zastavil a … jen stál. Měl jsem radost, že jsem to dokázal. Ujel jsem čtyřicet kilometrů. To je možná součet toho, co jsem na kole od loňského léta najezdil. Pak mi ale Terka řekla zdrcující zprávu. „Ujel jsi to za čas dvě hodiny a čtyři minuty."

To mě zklamalo. „Sakra, ty čtyři zbytečné minuty. Ty čtyři minuty, to jsi, Míro, nemohl někde přidat? To jsi nemohl více šlápnout," honily se mi v hlavě kritické věty.

Zamířil jsem ke stánku s občerstvením a vychutnal si dobře chlazená piva a podělil se o zážitky s rodinnými příslušníky, kteří na trať také vyrazili.

Tak snad příště. Doufám, že za rok si najdu znovu čas a na trať vyrazím a splním oba své cíle tedy že dojedu a že trať ujedu s časem pod 2 hodiny.