Na jedné z akcí Svazu neslyšících a nedoslýchavých v Rakovníku jsem potkala manžele Marcelu a Milana Hromkovy s dcerou Vanesou. Rozhovor s nimi tedy zprostředkovala překladatelka do znakového jazyka. O svém hendikepu se bez ostychu rozpovídali.

„Žije se nám celkem normálně. Neslyšící jsem od narození, takže už jsem na to zvyklá. Těžší je pro mne komunikace se slyšícími lidmi, ale jinak je to normální život," říkala paní Marcela.Nyní je s dcerou Vanesou na mateřské dovolené. Pan Milan, který má zbytky sluchu a mluví, pracuje na živnostenský list na stavbě. Sám řekl, že je to tvrdá práce, ale nemá na vybranou. „Musím brát práci, co mi vyhovuje kvůli sluchu," zkonstatoval Milan.

Možná by se dalo říci, že nejobtížnější je pro neslyšící jednání s úřady. Ale pro Milana to je najít si dobrou partu lidí, která by ho brala jako normálního člověka. Takových je málo. Práci získal díky kamarádovi, který ho zná od malička, ví, jaký je, a proto ho zaměstnal.

Paní Marcela pracovala před mateřskou dovolenou v Praze jako pomocnice kuchařky. Byla tam moc spokojená, protože se dobře domluvily. Pak se přestěhovala do Brna a nastoupila na dva roky do firmy Zetor. Dál společně s manželem odešli na Rakovnicko do domku na vesnici u Rakovníka a založili rodinu. S místními lidmi se moc nevídají, vzhledem k tomu, že Marcela je doma na mateřské dovolené. Chodí s dcerou na procházky.

„Občas pozveme kamarády z Prahy. Jsou u nás třeba týden. Popovídáme si, grilujeme na zahradě a děti si spolu pohrají. Tak se odreagujeme, Bohužel to tu není jako v Praze, kde jsme se setkávali každý den," popisoval Milan.

Setkání se slyšícími lidmi je většinou těžké. „Když mě někdo osloví a já mu ukážu, že neslyším, většinou se jakoby zalekne a nevydrží se mnou komunikovat a domluvit se a odchází. Když chce ode mne poradit slyšící člověk, tak mu poradím. Pokud je to obráceně, většinou řekne: Hm – a odejde pryč," svěřoval se se zkušenostmi Milan.

Ze zahraničí mají manželé zkušenosti lepší. Vyjeli si například na dovolenou do Španělska. Tam neměli problém popovídat si se slyšícími lidmi. Podle pana Milana je dvacet let po komunistickém režimu, kdy jsme byli uzavřeni před světem, ještě brzy a postupně se to snad zlepší.

Manželé Hromkovi přišli stejně jako ostatní slyšící i neslyšící na akci pořádanou už po čtvrté Základní organizace Svazu neslyšících a nedoslýchavých (ZOSNN) v Rakovníku, Velikonoční Ušáček. Hlavně děti čekalo devět stanovišť s úkoly. Na jednom z nich si vyzkoušely odezírání. To je spíše přirozená vlastnost, která se dá vypilovat. Jinde se zase naučily a zopakovaly několik znaků ze znakového jazyka podle obrázku, například sluníčko, mrak, duhu.

„Naše akce je osvětová, pro veřejnost. Přítomní se tu dozvěděli o naší základní organizaci a o jejích službách. Také trochu o kultuře neslyšících, o znakovém jazyce, o sluchových postiženích. Také jsme chtěli, aby lidé strávili venku příjemné dopoledne, když už počasí tak trochu dovolilo," informovala Kristýna Vargová ze ZOSNN v Rakovníku