Proč se věnujete zrovna tomuto způsobu pálení?
Protože práce s živým ohněm je práce s živlem, který nemůžete úplně zkrotit. Oheň se nedá zcela ovládat, proto výsledky mohou být daleko zajímavější, překvapivější a pro někoho cennější. Pokaždé funguje nějak jinak, je to takové dobrodružství. Keramiku jsme vypalovali sedmnáct hodin.

Povedlo se to v normálním čase? Musí se pec nějak předehřívat?
My obvykle nepřesahujeme dobu výpalu dvaceti hodin. Pec se musí roztápět velice pomalu. Bezpečný nárůst teploty je zhruba sto stupňů za hodinu.Pokud jsou v peci větší kusy, je to ještě pomaleji.

Jaká teplota je na konci pálení?
U nás nepřesahujeme třináct set padesát stupňů, i když by šlo rozpálit pec na ještě vyšší teplotu. Od topeniště dál se teplota snižuje. Rozdíl bývá i přes sto stupňů. Snažíme se, aby teplota byla co nejvyváženější. To je ale při tomto způsobu pálení nemožné.

Záleží při pálení i na tom, jakým způsobem v peci topí?
Asi tak do devíti set stupňů může do pece přikládat kdokoliv. Ale získávat teplotní body nad tisíc stupňů je hodně náročné. To už se musí umět topit.

Jak teplotu měříte?
Dříve hrnčíři dokázali teplotu odhadnout při pohledu do pece podle barvy plamene. My se to nyní znovu učíme, neměl nám to kdo předat. Můžete teplotu také měřit elektronicky sondou. Na to se ale nedá spoléhat. Ale dají se použít žároměrky, malý jehlánek ze stejného materiálu jako je nádobí v peci. Když se při pálení ohne, je v peci ta správná teplota.

Skládáte tedy do pece výrobky podle toho, jakou potřebují teplotu?
Ano. Jsou hlíny, které potřebují vyšší, nebo naopak nižší teploty, stejně jako glazury. Do přední části pece dávám věci, které vyžadují vyšší teplotu. Pokud chci věci hodně drsné, naturalistické, jako dělají japonští hrnčíři, dávám je přímo do topeniště. V jedné peci pálím deset, patnáct až dvacet technologií.

Pec máte od roku 2004. Museli jste její provoz nějak „vychytat?"
Úspěch keramika je závislý na tom, jak je s pecí sžitý a jak ji zná a jak dokáže využít rozdílné části teploty v určitých částech. Sžívání s pecí je na celý život. I za padesát let dokáže hrnčíře něčím překvapit.

Vykládání pece je velká událost na kterou zvete přátele. Je tomu tak i při vypalování?
Při vypalování je to právě naopak. Lidé, kteří mají ke keramice blízko a chtějí ji poznat ještě více, nabízejí pomoc při vypalování. Tomu se bráním, protože při vysokých teplotách nad dvanáct set stupňů, sbírám teplotní stupně třeba hodinu. Pak mě něco vyruší a během dvou minut pec spadne o dvacet i třicet stupňů. To znamená prodloužení výpalu o dvě až tři hodiny. Hrnčíř při pálení není pánem situace, jen se na procesu podílí, proto se musí plně naladit na proces výpalu, splynout se situací. A u toho ho nemůže nikdo rušit, stejně jako při skládání věcí do pece. Tím ovlivňuji jakým způsobem se bude plamen rozprostírat. Mám určitou představu, ale většinou vše pak dopadne úplně jinak. S tím už se musí člověk nějak vyrovnat.

Zvete si tedy někdy nějakého pomocníka?
Pokud si přizvu pomocníka, musí už znát proces, musím se na něj spolehnout, že mě zastane a hlavně mě nesmí rušit. Řada lidí si pálení představuje jako piknik, ale takhle to nefunguje.

Používáte hlínu, kterou najdete v okolí a sám si ji zpracujete. Objevil jste letos nějakou novinku?
Vyzkoušel jsem hlínu z Nového Strašecí. V ulici Na Hliništi, kde se staví nové domy, se objevila příhodná hlína. Od kolegy Petra Volfa z Nového Strašecí jsem dostal echo: Pozor, hlína a odklonili jsme jednu tatru do Mutějovic. Vytvořil jsem z ní několik nádob. Další novinkou je hlinitá černá přírodní glazura zvaná šlemovka. Pochází z Brodce u Loun.