Nejprve nám řekněte pár slov o sobě a své rodině.

Narodil jsem se v Lubné. Otec pocházel ze Sence, kam jsme se přestěhovali v roce 1945. Jsem ze dvou dětí. Mé sestře bude letos v květnu osmdesát let. Poté, co jsem se v roce 1959 oženil, jsme s manželkou Ludmilou začali žít v Rakovníku. Narodily se nám dvě děti: Josef a Věra. Dnes už mám tři vnoučata. Ale do Sence jsem se stále vracel. Měl jsem tu totiž u táty dva koně, takže mě to sem neustále táhlo. Denně jsem za nimi jezdil.

A to nás přivádí k vaší profesi…
Vystudoval jsem zemědělskou školu a nastoupil nejprve jako skladník v Krajském podniku zemědělského zásobování. Předtím jsem si ale zkusil dát přihlášku na okres jako veterinární pracovník.
Jenže mě nevzali, že mají obsazeno. Jenže rok se s rokem sešel a volali, zda bych nechtěl nastoupit, že se jim uvolnilo místo. A tak jsem začal dělat u veterinářů. Jenže pak zase přišla změna. Prý je nedostatek zootechniků. Osud mě tak zavál mimo jiné na tři roky do Jednotného zemědělského družstva v Lužné, kde jsem působil tři roky. A v roce 1962 jsem konečně začal pracovat na plemenářské správě, kde jsem zůstal až do důchodu.

Práce vás musela vyloženě, jak se dnes říká, naplňovat.
To ano. Zabývat se zvířaty mě baví dodnes. Už od dětství mám psy, koně a dnes mám i mraky holubů.

Kolik?
Někdy i tři stovky.

A jací to jsou koně?
Zlatka je velšan a Kela hafling.

A psy?
Mám tři lovecké. Anglického ohaře, gordon setra a hrubosrstého jezevčíka. To proto, že už od roku 1952 dělám myslivost. Jsem členem Mysliveckého sdružení Senecká hora. Teď už se věnuji ale spíše jen krmení zvěře. Když ne každý den, tak ji ob den jezdím do revíru krmit.

Vrátíme se ještě zpět do minulosti. Co bylo v náplni vaší práce se zvířaty?
U veterinářů jsem jezdil očkovat zvířata a na odběry krve. Ze začátku jsem měl půl úvazku také na ošetřovně v Rakovníku. Tam se operovaly třeba krávy.
A na půl úvazek jsem jezdil po okrese. Jako zootechnik jsem měl na starosti všechnu živočišnou výrobu, a když jsem přešel k plemenářům, tak jsem začínal jako plemenářský zootechnik. Odebíral jsem třeba i vzorky mléka. Postupem času jsem se propracoval i na prasata, skot a koně. Jeden čas jsme měli i ovce a kozy. Ale jen krátce.

Které družstvo na tom tehdy bylo nejlépe?
V Kněževsi. Já přišel v roce 1959 do Lužné, kde bylo úpadkové JZD. Největším problémem bylo, že neměli čím krmit. Byla tam taková bída, že krmili krávy i došky ze střechy.
A to se samozřejmě odrazilo na dojivosti. Na krávu bylo třeba taky jen třeba dva a půl litru mléka! Jelikož jsem ale do Lužné přišel z okresu, tak jsem se obrátil na kamarády, kteří tam zůstali, s prosbou o pomoc: Přece mě tady nenecháte padnout! A tak jsem si začal od nich brát krmivo a hned se rapidně zvedla dojivost i přírůstky u hovězího masa.
Pak jsme dokonce byli vyhodnoceni za nejvyšší zvětšení dojivosti na krávu v celém Středočeském kraji!
Snadno jsme ho mohli zvýšit, když to před tím byla taková bída.

Jaká vás v souvislosti s prací se zvířaty potkala nejhorší zkušenost?
Právě v Lužné, když nám najednou začala umírat selata. Dokonce mě kvůli tomu zpovídali i esenbáci ( SNB – Sbor národní bezpečnosti – dnes policie).

Jak to dopadlo?
Na důvod se tehdy nepřišlo, ale zřejmě to byla nějaká infekce. Smutné bylo, že řádila právě v porodnici a my museli kvůli té nemoci preventivně zlikvidovat nejen nemocné, ale i docela zdravé kusy selat.

A hezká vzpomínka?
Dělal jsem kdysi i do kynologie a podařilo se nám v Rakovníku v roce 1991 uspořádat Memoriál Karla Podhajského, což je vrcholná mezinárodní soutěž ohařů v České republice. To byla velká paráda. Zahájení tehdy bylo na Husově náměstí.

Pak už jste to nezopakovali?
Ne. Organizace takové soutěže je velmi náročná. Za dnešní situace by to asi už ani nešlo tady udělat. Zvěř v revírech ubyla. Je strašně málo drobné zvěře. A další věc jsou finance. To by byl takový náklad, že by to okresní organizace jen těžko utáhla. Tehdy to bylo ještě tak, že nás několik podniků podpořilo.
Také rád vzpomínám na dvě výstavy loveckých psů. První byla na hřišti SK v Rakovníku v roce 1971. Bylo sice nepříznivé počasí, ale tehdy do Rakovníka přijeli chovatelé, kteří s sebou měli přes 700 psů!
Byly to hezké časy. Dříve jsem také třeba dělal předsedu celorepublikového svazu anglických ohařů a jezdil po celé republice. Měl jsem všude známé a patřil k nim třeba i známý slovenský herec Julius Pántik. Prožívám vcelku krásný a bohatý život.
Zvířata, a nejen ta hospodářská, se stala mým celoživotním, ale krásným osudem.